Mnohohlasá skladba Miroslava Olšovského Psaní mi za rukou běhá jako pes popisuje chodcovo bloudění po Praze i po vlastním nitru. Na obou místech se v povědomých kulisách zhmotňuje provizornost, nesamozřejmost a prázdnota bytí, které překvapivě trvá a dává jakýs takýs smysl.
Jakkoli je to srovnání příležitostné, ukazuje, jak dalece se Praha proměnila. Její pětadvacet a méně let starý obraz odráží kniha fragmentů Miroslava Olšovského Psaní mi za rukou běhá jako pes. Je to obraz Prahy už minulé, příznačně nadepsaný citátem z Franze Kafky, jehož knih u nás po roce 1989 vyšlo tolik, že by se jejich stránkami mohly vytapetovat pokoje všech Airbnb pronájmů na Starém Městě. Svůj „pražský deník“ začal snad Olšovský psát z čiré fascinace městem, které se nakrátko stalo obratištěm dějin, načež nastoupilo chvatnou cestu do nového bezčasí, do éry nepříčetného turismu, kde spokojeně statuje pod značkou „Praha magická“. Když Olšovského chodec bloudil Prahou, bloudil sám v sobě. Nešel odněkud někam. Mapu znal, ale každým krokem ji přepisoval, a každé nároží zase přepisovalo jeho. O tuhle živelnou symbiózu města a chodce jsme už přišli. Naproti tomu zcela současný obraz metropole jako „dopravního bojiště“ líčí Petr Šesták v románu-dokumentu …
