V Česku se setkáváme s mnohdy nekritickým obdivem k architektuře zahraničních tvůrců. Touha po „světovosti“ je globální jev – u nás se ovšem pojí s odmítáním předrevolučního architektonického diskursu. Za jakých podmínek je mezinárodní spolupráce pro česká města přínosná?
„Vize pro budoucnost“, „prestižní světová kancelář“, „mezinárodní architektonické hvězdy“ – podobná spojení nacházíme v titulcích českých médií jako afirmace, které mají odůvodnit nejrůznější architektonické záměry, od přísného racionalismu po radikální prostorová gesta. Kontakty se zahraničím jsou motorem celé historie architektury a jsou nepochybně žádoucí, český architektonický diskurs je ale podmíněn specifickou historickou zkušeností a s ní související uzavřeností. Pohled zvenčí byl často příslibem ničím nezaujaté intervence, která ale ne vždy přinesla slibované ovoce. V současnosti se tak ozývají i hlasy volající po přidělování zásadních veřejných zakázek lokálním ateliérům.
Vzrůstající skepse k architektuře jakožto tvůrci veřejného prostoru vygradovala v devadesátých letech vyhlášením konce moderny, spojené s utopismem a plánováním. Město už nemělo zabezpečovat obyvatelstvo, ale být schopné ekonomického růstu. Výraznou změnou prošlo i postavení architektů, kteří přestali pracovat ve státem řízených podnicích a zakládali si soukromé praxe. Euforie z „volné ruky trhu“ se pojila s posílením autorské role architektů: z mnohdy anonymních zaměstnanců se stali individuální tvůrci.
Vznik České komory architektů v roce 1992 vedl k ustavení pravidel architektonických soutěží a zadávání veřejných zakázek. Soutěž, chápaná jako maximálně demokratický způsob výběru nejlepšího návrhu, se nešťastným způsobem dostala do obecného povědomí v souvislosti s projektem Národní knihovny na Letné z roku 2006. Vítězem se tehdy stal Jan Kaplický, který strávil většinu své kariéry ve Velké Británii, a plnil tak do jisté míry roli zahraničního génia. Netransparentní průběh soutěže a porušení pravidel samotným výhercem vzbudily ve společnosti k soutěžím nedůvěru, která trvá do současnosti. Skutečná kreativita se tak podle mnohých může projevit pouze v soukromém sektoru, nejlépe za prostředky velkých investorů.
Rebelující Anděl
Politické střízlivění pozdních devadesátých let provázelo dokončení dvou vlajkových lodí radikálního odmítnutí normalizační estetiky, výrazných projektů od světoznámých architektů, které slaví třicet let od svého vzniku. Tančící dům architektů Miluniće a Gehryho na pražském Jiráskově náměstí a administrativně obchodní komplex Zlatý Anděl mají kromě investora ING Real Estate i další společné jmenovatele. Obě nově vzniklá nároží převyšují okolní zástavbu, vyplňují proluky na frekventovaných pražských křižovatkách a dynamicky se nad ně vyklánějí, přičemž jejich vznik doprovázel triumfalistický étos pohybu vpřed a pryč od ustrnulé minulosti.
Zlatého Anděla navrhl francouzský architekt Jean Nouvel, který v rozhovoru s Irenou Fialovou z roku 2000 reflektoval svou první návštěvu Prahy těsně po sametové revoluci takto: „Praha vypadala jako nemocné, opuštěné město, a přitom člověk cítil, že je to město krásné. Takže tu panovalo cosi jako nostalgie města, jež se trochu uzdravuje a získává znovu jakýsi švih. Každopádně Praha opět získala svou krásu, svůj lesk, je prostě mnohem více sexy.“ Nouvel měl pro transformující se industriální Smíchov velkolepé plány. Od počátku devadesátých let oblast analyzoval a kromě zastavění křižovatky u Anděla nebo doplnění budovy Komerční banky ve Štefánikově ulici o železný exoskelet navrhl na místě dnešního železničního mostu projekt spojující mostní konstrukci s bytovými domy. Z množství návrhů byl ale realizován pouze Zlatý Anděl.
Zajímavější než samotná dispozice budovy, která je vcelku banálně rozdělena na co nejuniverzálnější kancelářské provozy, je to, co se děje kolem ní. Nouvel na fasádě parafrázoval fresku zlatého anděla z roku 1870 ze stavby, která objektu předcházela, a do průčelí umístil postavu anděla z filmu Wima Wenderse Nebe nad Berlínem. Výběr měl svůj smysl: architektovým cílem bylo konfrontovat kulturně „pomalou“ architekturu s progresivním západním filmem. Oproti zamýšlenému návrhu se ale realizace často zrcadlí a je těžké si jí všimnout, což přiznává i sám autor. Přestože to nejspíš nebylo cílem, může tento špatný odhad paradoxně působit jako jistá rebelie vůči proudění lidí na křižovatce Plzeňské a Nádražní, které hmota budovy koriguje. Chceme-li andělskou siluetu spatřit, musíme se tomuto pohybu vymanit, zastavit se a nalézt na křižovatce své místo.
Zlatý Anděl je dokonce navržen tak, že nesahá až po kraj pozemku, ale ustupuje uliční čáře, a poskytuje tak chodcům více prostoru, než by musel. Nejspíš šlo o domluvu mezi městem a investorem, díky níž se lze od metra k tramvaji pohybovat v chráněném loubí. Pozdější uliční úprava rozšířila prostor pro pěší ještě směrem do ulice. Zlatý Anděl tak úspěšně ovládá frekventovanou křižovatku, a přitom je méně prostorově dravý než současné, obdobně rozsáhlé administrativní projekty. Projekty z porevolučních let nicméně stárnou a budou po takzvané poválečné architektuře další na řadě v debatě o památkové péči a možnosti demolice.
Pohled do Číny
Paralelou k Zlatému Andělu je projekt sídla Chinese Central Television (CCTV) v Pekingu od nizozemské architektonické kanceláře OMA, za niž nejčastěji vystupuje laureát Pritzkerovy ceny Rem Koolhaas. Solitérní superkonstrukce v pekingské obchodní čtvrti čítající 51 pater je nepřetržitě obývána deseti tisíci zaměstnanci, kteří vytvářejí obsah televizních a rozhlasových stanic Čínské lidové republiky. Budova vysoká 234 metrů jako by vzdorovala zákonům statiky i měřítku města. Rezignaci na kontext explicitně přiznává – narušení panoramatu bylo cílem architektů a je v souladu s Koolhaasovou ideou „bigness“. Protože CCTV zastává především roli zprostředkovatele státní propagandy, musela OMA své rozhodnutí pracovat na projektu veřejnosti pečlivě interpretovat. „V prostředí volného trhu,“ píše Koolhaas v manifestu vydaném k projektu, „se architektura rovná realitní trh. V Číně ale peníze ještě nemají poslední slovo. Budova CCTV se prezentuje jako společně koncipovaný prostor, kde jsou všechny jeho součásti pevně umístěny, vědomy si přítomnosti ostatních - zkrátka jako kolektiv.“
Na rozdíl od Nouvela, jenž mezi kapitalismus a pokrok dává rovnítko, zde Koolhaas mluví o svém důrazu na veřejné oproti soukromému, o škodlivých tendencích kapitalismu v architektuře a o snaze OMA čínskou ústřední televizi demokratizovat. Politologové přitom označují současný čínský režim za specifickou verzi tržního uspořádání se snahou co nejvíce se zapojit do globální ekonomiky. Motivace OMA tedy spíše než ve víře v sociální stát tkvěla v takřka neomezených možnostech, které studiu Peking poskytl.
Pozitivní Ostrava
Tyto na první pohled různorodé projekty mají jistou jednotící linku: architekt se po globálním nástupu neoliberalismu mnohdy profiluje jako politický, aby si mohl dovolit výrazné apolitické dílo. Český porevoluční kontext je specifický tím, že na zahraniční hvězdy byla delegována odpovědnost za navrácení důvěry architektonické profesi. Z toho pak plyne étos triumfálního kroku kupředu. Taková architektura často pracuje se svými uživateli jako se součástí jediného možného systému. Organizaci prostoru na základě principů efektivity a produktivity vidíme všude, od kanceláří přes obchodní domy po nádraží. Je ale také třeba zdůraznit, že mnohé z realizací návrhů zahraničních studií v Česku jsou výsledkem soutěže, a jde tedy o demokratičtější řešení, než jakým je přímé zadání, jako tomu bylo v případě Zlatého Anděla či CCTV. Stále častěji se také do soutěží hlásí tuzemské a zahraniční kanceláře v rovnocenném tandemu.
Import ze zahraničí, oproštěný od idealizovaných estetik (přičemž „estetiku Západu“ čím dál častěji nahrazuje „estetika Severu“) a s nimi spojené rétoriky, může za dodržení pravidel soutěží vytvořit kvalitní městskou strukturu. Jako pozitivní příklad lze uvést počin polské kanceláře Roberta Konieczného – rekonstrukce bývalých Městských jatek v Ostravě, kde dnes sídlí galerie Plato, je příkladem vyrovnání se s industriální minulostí, aniž by se stala pouze kulisou nebo skanzenem. Kvalita návrhu spočívá i v tom, že se Konieczného „zásah zvnějšku“ zbavil narativu devadesátých let a poskytl citlivou a funkční infrastrukturu pro různé druhy výstavnictví.
Autorka je architektka.