V Česku se setkáváme s mnohdy nekritickým obdivem k architektuře zahraničních tvůrců. Touha po „světovosti“ je globální jev – u nás se ovšem pojí s odmítáním předrevolučního architektonického diskursu. Za jakých podmínek je mezinárodní spolupráce pro česká města přínosná?
„Vize pro budoucnost“, „prestižní světová kancelář“, „mezinárodní architektonické hvězdy“ – podobná spojení nacházíme v titulcích českých médií jako afirmace, které mají odůvodnit nejrůznější architektonické záměry, od přísného racionalismu po radikální prostorová gesta. Kontakty se zahraničím jsou motorem celé historie architektury a jsou nepochybně žádoucí, český architektonický diskurs je ale podmíněn specifickou historickou zkušeností a s ní související uzavřeností. Pohled zvenčí byl často příslibem ničím nezaujaté intervence, která ale ne vždy přinesla slibované ovoce. V současnosti se tak ozývají i hlasy volající po přidělování zásadních veřejných zakázek lokálním ateliérům.
Vzrůstající skepse k architektuře jakožto tvůrci veřejného prostoru vygradovala v devadesátých letech vyhlášením konce moderny, spojené s utopismem a plánováním. Město už nemělo zabezpečovat obyvatelstvo, ale být schopné ekonomického růstu. Výraznou změnou …
