Historička umění Karolina Jirkalová ve své knize zkoumá tuzemské architektonické dění na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Oproti obvyklé představě o roku 1989 jako momentu zlomu nachází v oblasti svého výzkumu mezi minulým a současným režimem řadu kontinuit.

V Česku se setkáváme s mnohdy nekritickým obdivem k architektuře zahraničních tvůrců. Touha po „světovosti“ je globální jev – u nás se ovšem pojí s odmítáním předrevolučního architektonického diskursu. Za jakých podmínek je mezinárodní spolupráce pro česká města přínosná?