Zneužitá těla a spálené palačinky

Je parné léto a my se opět ocitáme na odlehlém statku Hulst, poznamenaném smrtí, ztrátou a potlačeným steskem. O tragickém úmrtí dvou farmářových synů ani o pustošivé epidemii slintavky a kulhavky se nemluví. Truchlení ustupuje tvrdé práci a pečlivému propočítávání výnosů dobytka, nicméně ohlušující mlčení je zdrojem všeprostupující tísně. Čtrnáctiletá protagonistka, jež si říká „pták“, se s ní vyrovnává úniky do fantaskního světa, v němž se transformuje do zvířat, rozmlouvá s Hitlerem či Freudem a 11. září svým opeřeným tělem naráží do budov Světového obchodního centra. Estetickou dominantou psaní Lucase Rijnevelda je i v románu Ty moje skvostné zvířátko (Mijn lieve gunsteling, 2020) symbolická provázanost zničujících historických katastrof s psychosomatickou bolestí. Obě skutečnosti se v dětské mysli bezprostředně propojují a ústí v tělesně zakoušený pocit viny, ztráty a strachu z opuštěnosti.

Nemít vulvu

Navrací se také motiv dívčiny fascinace penisem, který už v románu S večerem přichází tíseň (2018, česky 2021) letmo naznačoval trans identitu autora, jenž se identifikuje jako nebinární člověk a hovoří o sobě v mužském rodě. V próze Ty moje skvostné zvířátko je důraz explicitněji kladen na prožívání tělesné dysforie, zmatení z vlastního pubertálního těla, které začíná menstruovat a stává se předmětem sexuální touhy nejen místních kluků, ale především zvrhlého veterináře. Touha po jiném těle se prolíná s touhou utéct ze statku – dítě samo sebe vnímá jako ptáka, který se při sebevražedném skoku učí létat –, ale implicitně také s touhou uniknout z patriar­chátu, v němž krvácející, menstruující tělo implikuje pasivní společenskou roli. Takřka obsedantní snaha dočůrat vestoje co nejdál je manifestací dětského vzdoru proti objektifikaci ženského těla, výrazem touhy nemít vulvu a utéct co nejdál z rigidního prostředí protestantského venkova.

Tento mnohovrstevnatý niterný souboj dospívajícího člověka s vlastním tělem je však líčen z pohledu padesátiletého veterináře, který hrdinku zneužívá, aby uspokojil své perverzní tužby, a její tělesnou dysforii oportunisticky zaměňuje za promiskuitu. Synekdochou této záměny je mrazivá pasáž, v níž dívka prosí veterináře, aby si mohla nechat na památku vydří pyj, a vzápětí o její bezvládné tělo otírá svůj pyj veterinář. V krátkých naléhavých kapitolách psaných takřka bez interpunkce se tak rozevírá téma zhoubných důsledků neporozumění queer jinakosti, kterou izolovaný konzervativní venkov chápe buď jako promiskuitní prostopášnost, nebo jako blouznivou reakci na ztrátu bratrů.

Přesouvání viny

Veterinář, jenž si podle dívčina oblíbeného zpěváka říká Kurt, prokládá své sebezpytující vzpomínky nočními můrami, literárními, hudebními a biblickými citáty, jejichž prostřednictvím se vtírá do mysli „svého mazlíka“, i svou obhajobou u soudního přelíčení. Rijneveld se ovšem do jeho chorobné mysli nesnaží vžít, jeho posedlost kontextualizuje coby krajně destruktivní reakci na trauma viny. Skrze veterinářův neukojitelný chtíč probublává na povrch jeho vlastní – potlačené – zneužití, do nějž nám vypravěč dává nahlížet v surrealistických nočních můrách. V nich před námi vyvstává matčina sukně vyhrnutá nad černé vlněné ponožky, porod mrtvé sestry v podobě telátka nebo pach při smažení „udobřovacích“ palačinek, které matka dospívajícímu chlapci pravidelně připravovala poté, co jej znásilnila.

Tíha traumatu dopadá na veterináře při asociacích spojených s tělesnými pohyby, jídlem či přírodními živly. Když v jednom ze snových obrazů matku třesoucí cukřenkou vystřídá čtrnáctiletá dívka, jež zadupává do země moučkový cukr a křičí „sněží, sněží“, transformace lepkavého cukru v těžký sníh, z něhož veterinář nemůže vybřednout, naznačuje opakující se násilný mechanismus přesouvání viny dospělého na vábivé „nymfí tělo“. Dítě ovšem nabízené hnisavé lásce a nekalosti tělesného zneužití nemůže plně rozumět.

Rýpání se v nose

Pod znepokojivým monologem veterináře místy vyvstávají metapromluvy, jež jako by Rijneveld adresoval sobě samému. Výrazný motiv šťourání v nose a pojídání šušňů, přítomný už v první knize, se ve světle dívčiny touhy po slávě jeví jako terapeutická praktika proto­-umění, skrze něž dítě v hlubinách svého já hledá záchytné body vlastní identity, již si chce přivlastnit. Jenže čím hlouběji kutá, tím více si rozdírá nos a retraumatizuje se. „Sláva poroste jen tak, že se v sobě budeš hrabat, až se zadusíš,“ promlouvá text veterinářovým hlasem k dívce. Ta se stane slavnou zpěvačkou poté, co vydá album s názvem Kurt12, na němž se vyrovnává se sexuálním násilím a které zároveň poslouží jako důkaz u soudu. Dusivý ponor tak v posledku vede k nastolení spravedlnosti a možnosti se nadechnout.

Literární počiny Lucase Rijnevelda se rodí z rozvíjení bolestných motivů vlastního traumatu z dětství. Je­-li hrdinčina hudební sláva alegorií autorova literárního úspěchu, pak krvavé kutání v nose symbolizuje Rijneveldovo tělesné psaní, jehož tísnivou terapeutičnost zakouší i čtenářstvo. V naléhavých kapitolách lapáme po dechu a teprve tečky na konci vět – anebo až kapitol – umožňují zbavit se dávivého pocitu. A přesto se dál noříme do fascinujícího psaní (v brilantním překladu Veroniky ter Harmsel Havlíkové), v němž ze symbolického proplétání tělesných tekutin, zvířecích otvorů a potravinových textur vyvstává jedinečné zobrazení lidské psyché a toho, jak se vyrovnává s touhou, vinou, násilím, traumatem a jinakostí.

Autorka je sociální antropoložka.