Architekti proti násilí

Co všechno spadá pod pojem architektura? A jaké role by architekti a architektky měli hrát ve společnosti? Tvůrci architektury jsou obecně považováni za reprezentanty moci, protože se zásadně podílejí na formování prostředí, v němž žijeme, a tím i na podobě společenství. Také ale mohou využít svých znalostí k tomu, aby moc a dominantní struktury podrývali nebo odkrývali jejich fungování, včetně nejrůznějších forem útlaku a represe. Prudký rozvoj digitálních technologií v posledních desetiletích jim otevřel nové možnosti a poskytl nové nástroje. A právě roli architektů a architektek v ochraně lidských či environmentálních práv se věnuje výstava Svědectví prostoru v pražské Galerii Jaroslava Fragnera.

Forenzní architektura

„Prostor samotný může být zhmotněním násilí tím, jak je navržen, nebo se stává svědkem násilí,“ píše se v úvodním kurátorském textu. Architektonické metody dokážou výrazně přispět k tomu, aby zejména systémové násilí bylo odhaleno a vyšetřeno, což je zvláště důležité v případech, kdy jiné vyšetřovací postupy nestačí. Čím dál častěji tak architekti pracují na mezioborových investigativních projektech, jež se zaměřují na válečné zločiny, koloniální násilí, policejní represi, strukturální rasistické politiky, ale i vraždy jednotlivců. Zastřešující termín „forenzní architektura“, který se používá pro tyto specifické aktivity, zahrnuje metody jako 3D modelování, terénní výzkumy, analýzu fotografií, videí či satelitních snímků, data mining, vizualizování událostí, svědeckých výpovědí či dat a také geolokaci nebo mapování změn v krajině a městském prostoru.

Forenzní architektura je na vzestupu od roku 2010, kdy na Goldsmiths College v Londýně vznikla organizace Forensic Architec­ture, jež má dnes za sebou již desítky úspěšných projektů. Mezi mnoha jinými zmiňme alespoň vyšetřování tragických požárů v Grenfell Tower v Londýně a v řeckém uprchlickém táboře Moria, rekonstrukce zastřelení šestileté Palestinky Hind Radžáb a palestinské novinářky Širín abú Akleh, investigaci zločinů souvisejících s těžbou zlata v amazonském pralese, spolupráci při vyšetřování ruského útoku na kyjevskou televizní věž nebo nejnověji projekt Kartografie genocidy, zaměřený na aktivitu Izraele v Gaze po 7. říjnu 2023. Podobné práci už se však dnes věnuje i mnoho dalších kolektivů po celém světě, napojených většinou na akademickou půdu, například SITU Research z New Yorku, investigativní centrum na univerzitě v Trondheimu nebo Centrum pro prostorové technologie v Kyjevě.

Síla dat a obrazů

Pražská výstava, kterou připravily Karolína Plášková a Nela Kuhnová, představuje tři příklady využití forenzní architektury v praxi: za prvé výzkum německé koloniální genocidy v Namibii, prováděný organizací Forensis, což je berlínská pobočka Forensic Architecture; za druhé mapování násilí v Gaze, na Západním břehu a na jižní hranici Libanonu, kterému se věnují odborníci z Beirut Urban Lab; a do třetice vyšetřování detenčních táborů pro Ujgury v Sin­-ťiangu, na němž pracuje mezinárodní mezioborový tým.

Centrem expozice je konstrukce ve tvaru sloupu, na níž je připevněna více než desítka televizních obrazovek, na nichž běží nejrůznější audiovizuální materiály související s namibijskou genocidou a její dokumentací. U nás málo známé zločiny německé koloniální správy páchané na přelomu 19. a 20. století na kmenech Hererů a Námů zpřítomňují videa s výpověďmi potomků přeživších, rekonstrukce masakru v osadě Witbooi, který lze považovat za počátek genocidy, či ukázky z německých médií [více v rozhovoru na straně 20]. Celou jednu stěnu galerie zabírá časosběrná datová vizualizace Beirut Urban Lab sledující urbicidu v Gaze, osadnické násilí na Západním břehu a eskalaci vojenských operací v Libanonu. Třetí výzkum, při němž architektka Alison Killing, novinářka Megha Ragajopalan a vývojář softwaru Christo Buschek odhalili utajovanou síť čínských detenčních táborů pro muslimské menšiny, je prezentován dokumentárním filmem, fotografiemi přeživších a obrazovou rekonstrukcí jednoho z táborů. Autoři byli v roce 2021 za tento projekt oceněni Pulitzerovou cenou za mezinárodní zpravodajství [viz rozhovor v A2 č. 18/2021].

Architektura výstavy, sestávající z množství souběžně běžících prezentací a videí, odkazuje k současnému zahlcení audiovizuálním obsahem a daty, sdílenými a šířenými mnoha kanály. Výstava je založena na aditivním principu: jednotlivé projekty byly představovány postupně za přítomnosti autorů a autorek, kteří přijeli svou práci osobně prezentovat. Výsledný dojem je bohužel trochu pokažen technickými problémy, kdy ne vždy funguje vše, jak má. Pozitivem je naopak doprovodný program – v galerii přednášeli mimo jiné třeba Ondřej Mohyla z FaVU o infrastrukturách segregace nebo Maksym Rokhmaniykov z kyjevského Centra pro prostorové technologie o bombardování divadla v Mariupolu. Přednáškový cyklus má přitom potenciál představit problematiku širšímu publiku lépe než samotná expozice, která přece jen předpokládá návštěvníka alespoň trochu zorientovaného v problematice.

Hledání pravdy

Výstava Svědectví prostoru potvrzuje, že kurátorský tým Galerie Jaroslava Fragnera dokáže sledovat trendy, které jsou v současné me­­­zinárodní architektonické a urbanistické debatě zásadní, a obohacovat tak tuzemskou diskusi. Sociální a environmentální zodpovědnost architektury je bezesporu jedním z důležitých témat poslední dekády a rychlý rozvoj forenzní architektury je toho důkazem. Ostatně výstavy s takřka totožnou tematikou (a v některých případech i s totožnými vystavujícími) se nyní konají i v Muzeu architektury v Mnichově nebo v Muzeu současného umění ve Skopji.

Kurátorkám se podařilo představit světové špičky daného oboru. Přesto výstava vzbudila i ojedinělé kritické ohlasy, jež se – v Česku nepřekvapivě – ohrazují proti dokumentaci násilí páchaného izraelskou armádou. Kritici obviňují autorstvo z politického aktivismu a ideologické předpojatosti a dotazují se, zda architekti a architektky svou činností nepřekračují vlastní kompetence. Forenzní architektura však není ideologickou zbraní, stojí na pečlivě sbíraných a zpracovaných datech, jakkoli jejich prezentace a interpretace může být společensky, politicky i kulturně podmíněna – ostatně jako celá věda. Hledání pravdy a domáhání se spravedlnosti je každopádně jedním z pilířů svobodné a demokratické společnosti, i když někdy může bolestně narušovat naše dosavadní vidění světa. V Galerii Jaroslava Fragnera nám do tohoto leckdy složitého procesu umožňují alespoň částečně nahlédnout.