„Autům patří ulice, dětem zase hřiště…,“ zaslechnu vlezlý refrén z dětského pokojíku. Kde se, probůh, vzala tato píseň v domácnosti, která auto nevlastní a jen tak vlastnit nebude? A co hůř, není to hymna Motorjugend či jiného mladého nárazníku hnutí Motoristé sobě, ale na první pohled nevinná zvuková knížka o dopravě, jež je určena k výchově těch nejmenších a kterou možná poslouchají tisíce dětí, aniž by si uvědomovaly, že jim nenápadný veršík upírá jedno z jejich práv. Volný a bezstarostný pohyb je totiž základním lidským právem – a komu jinému by ulice měly patřit než dětem?
Každý by měl mít možnost se už od raných let svobodně a bez obav pohybovat po městě. Místo toho jsme z dětí udělali vězně, kteří musí chodit v doprovodu dospělých a z místa na místo jsou převáženi ve strojích, jež je zároveň nejvíce ohrožují. Propagandě motoristické lobby jsme podlehli natolik, že si neuvědomujeme, jak je absurdní, když v jedné z nejbezpečnějších zemí světa každá výprava ven připomíná vyprovázení do bitvy na život a na smrt. I já každý den vtloukám synovi do hlavy, že ulice je místo, kde mu hrozí smrtelné nebezpečí, pokud se přiblíží k vozovce. Přitom kdyby se auty nejezdilo všude a za každou cenu, pravděpodobnost smrtelné nehody by se výrazně snížila. Potvrzují to ostatně výjimečné události typu epidemií či sněhových kalamit, které nám dávají dočasně pocítit, jaké to je, když města skutečně patří lidem, a ne autům.
Je zkrátka načase konečně začít jednat. A v první řadě bude potřeba indoktrinovat právě děti: ukázat jim, že pod dlažbou, koly a výfuky je nejen pláž, ale i lesy, louky, tajemná zákoutí a nekonečné pláně – prostě cokoli, co si dokážou vysnít. Můžeme jim třeba pouštět filmy a číst knihy z časů a míst, v nichž bylo možné svobodně se rozběhnout městem a zažívat velká dobrodružství.