„Autům patří ulice, dětem zase hřiště…,“ zaslechnu vlezlý refrén z dětského pokojíku. Kde se, probůh, vzala tato píseň v domácnosti, která auto nevlastní a jen tak vlastnit nebude? A co hůř, není to hymna Motorjugend či jiného mladého nárazníku hnutí Motoristé sobě, ale na první pohled nevinná zvuková knížka o dopravě, jež je určena k výchově těch nejmenších a kterou možná poslouchají tisíce dětí, aniž by si uvědomovaly, že jim nenápadný veršík upírá jedno z jejich práv. Volný a bezstarostný pohyb je totiž základním lidským právem – a komu jinému by ulice měly patřit než dětem?
Každý by měl mít možnost se už od raných let svobodně a bez obav pohybovat po městě. Místo toho jsme z dětí udělali vězně, kteří musí chodit v doprovodu dospělých a z místa na místo jsou převáženi ve strojích, jež je zároveň nejvíce ohrožují. Propagandě motoristické lobby jsme podlehli natolik, že si neuvědomujeme, jak je absurdní, když v jedné z nejbezpečnějších zemí …
