Alfred ve dvoře, Praha, psáno z uvedení 16. 1. 2025
Chodit na představení Handa Gote je radost, ale psát o nich je tak trochu za trest a možná i na škodu. Jak čtenáři přiblížit úžas, který může vyvolat pár cinkajících misek, a přitom neskončit u duchaprázdné popisnosti a plytkého rozumování, které potenciálního budoucího diváka ochudí o ničím nezkreslený, bezprostřední zážitek? Za pokus (a žádanou publicitu) to ale stojí… Soubor se ve své nové inscenaci Misky zaměřil na věci, jejichž vypouklé tvary se hodí k servírování jídla, k odložení klíčů nebo k zasazení semenáčů, zkrátka jejich hodnotu spatřujeme ve chvíli, kdy je můžeme něčím naplnit. Dobře, když jsou prázdné, lze si je jako fetiše vystavit a dívat se na ně. Nicméně tyto nádoby mají ještě jednu – oku a ruce utajenou – vlastnost, na niž se trio Švábová, Procházka a Němec zaměřilo. Bez ohledu na materiál jim jejich kuželovitý tvar – na rozdíl třeba od talíře (ne, to není miska) – umožňuje dobře nést vibrace. A právě na nejrůznější cvakání, klapání či skřípání se vedle rovněž podmanivé obrazové složky performance zaměřuje. Ať už vhozením mince na dno ešusu, nebo pomocí mechanických udělátek se „orchestr“ misek dává do pohybu. Vlastně ne, pouze vzduch, zdánlivé prázdno kolem nádob, se rozvibruje. Na malou chvíli vše zbytné a někdy i rušivé převezme vládu nad funkcí, pro niž byla daná věc stvořena, aby se projevila její skrytá kvalita… Ach jo, bohužel jsem se zase zamyslel. Tak snad někdy příště… Občas lépe nic nepsat, nečíst, ale jen pozorovat, a v tomto případě hlavně poslouchat.