Když je peklo rájem – a naopak

Je konec srpna 2024 a letadlo společnosti LATAM se pomalu blíží k Brasílii. Počátkem šedesátých let, za vlády prezidenta Juscelina Kubitscheka (Kubíčka), ji založili v pustině náhorní pláně Centrální brazilské vysočiny. Stala se naplněním dávného brazilského snu o hlavním městě, které nebude spojeno s žádnou lokální skupinou ani s žádným z předchozích hospodářských cyklů země. Právě proto, aby hlavní město a s ním i politickou moc neovládali dobytkáři, majitelé kávových či kakaových plantáží ani elita spojená se starým koloniálním systémem a pozdějším císařstvím, vznikla Brasília v zemi nikoho, v lůně druhého nejrozsáhlejšího brazilského biomu cerrado, který zabírá téměř čtvrtinu území největší země v Latinské Americe. Jiným dopravním prostředkem než letadlem se sem člověk těžko dostane. Brasília je ztělesnění modernity.

Ještě než přistaneme, letuška mezi různými užitečnými informacemi cestujícím sděluje, že Brasília je momentálně zahalena kouřem, a jako prevenci proti bolesti hlavy doporučuje hodně pít. Nad São Paulem, kde jsem mezipřistávala, jiná letuška před příletem naléhavě doporučovala očkování proti spalničkám a můj pozorovatelsky nastavený mozek za tím tuší dvě podoby nové osvětové kampaně – až do chvíle, než vystoupím. A zjistím, že nebe není a ani obzor není, protože obojí zastírá kouř.

Žár vymknutý kontrole

Cerrado se podobá naší části světa v tom, že se tu období něčeho na způsob přírodní smrti – zde v podobě dlouhého sucha provázeného lokálními požáry – střídá s obdobím bujné vegetace. Vzpomínám si, jak mi na lednové konferenci pracovní skupiny pro současnou brazilskou literaturu v Lille brazilská kolegyně řekla: „U vás je celé měsíce chlad a sníh, a nikdo neříká, že vaše země je nehostinná. Proč by tedy mělo být nehostinné brazilské vnitrozemí?“ Dává to smysl, i když chladu a sněhu ubývá, zatímco vedra a sucha přibývá.

Cerrado je jeden velký protimluv: v hloubi vyschlého, někdy dokonce spáleného území uprostřed astronomické zimy najednou jako zázrakem něco zářivě kvete, na neživé větvi se zahoupe plod bizarního tvaru, a když s příchodem jara zaprší, z krkolomně zkroucených větví vyrůstajících z ohněm ožehnutých kmenů vesele vyraší něco nového. Často nejdřív květy, a teprve potom listy. A mají­-li některá semena vzklíčit, potřebují nejprve projít tepelným šokem ohně. Přestože se to očím Středoevropana jeví jako něco nemožného, na zdejší chudé červené půdě roste přes tisíc různých druhů stromů a keřů. Za celý život se nenaučím, jak se všechny ty rostliny jmenují, natož abych věděla, k čemu jsou dobré. Ostatně celé jejich bohatství a všechny účinky nezná ani současná věda.

Letos se ovšem sucho vymyká obvyklým měřítkům: podle státní agentury pro přírodní katastrofy panuje teď, počátkem září, extrémní sucho na 59 procentech brazilského území. Pár dní po mém odjezdu z Brasílie tam klesne vzdušná vlhkost pod deset procent a na své další zastávce v São Paulu budu ráda, že se dusím jen přízemním ozónem, který se kvůli obrovské mase suchého vzduchu nad námi nemůže rozptýlit. To, co jednou vzplane, se za takových podmínek těžko hasí a platí to především o úmyslně zakládaných požárech. Někteří statkáři tímto dnes sebevražedným způsobem podle starého zvyku připravují půdu pro novou setbu, ale letošní požáry, které od ledna do září zachvátily přes 22 milionů hektarů, většinou nejsou dílem neopatrnosti. Oheň totiž často bývá nástrojem k vyhánění původních obyvatel, kteří žijí na chráněných územích, k nezákonnému zabírání půdy a přeměně lesa na pastviny – což se jinak než nelegální likvidací lesa udělat nedá.

Požárů vyvolaných člověkem je velká většina – a rozsah území, kde všechno lehlo popelem, v srpnu meziročně vzrostl o 220 procent. Mezi lednem 2023 a červencem 2024 se tak do vzduchu dostalo víc CO₂, než kolik za rok vyprodukuje celý brazilský průmysl, takže vypalování je spolu s dobytkářstvím největším brazilským příspěvkem k tvorbě skleníkových plynů. Monokulturní plantáže zakládané na odlesněných územích navíc nedokážou zadržovat vodu tak jako původní rostlinstvo, čímž dál prohlubují sucho. Letos se však vypalování vymknuté kontrole obrátilo proti samotnému agrobyznysu a přivodilo mu značné finanční ztráty. Těžko říct, jestli si z toho aspoň někteří vezmou poučení.

Klima jako politické téma

Životní prostředí se v Brazílii 21. století stalo politickým tématem. Minulý prezident Jair Bolsonaro, přezdívaný „tropický Trump“, spojil skrytou podporu odlesňování s tažením proti Indiánům: demarkaci indiánských území svěřil ministerstvu zemědělství a to za dobu jeho čtyřletého mandátu Indiánům nepřiznalo ani centimetr čtvereční půdy. Indiáni nejenže tvoří přibližně polovinu protipožárních brigád, ale jejich aktivisté, které je v poslední době čím dál víc vidět a slyšet, se také stali nejvýraznějším hlasem boje za ochranu brazilského přírodního bohatství.

Vypuštěný zkázonosný džin se ovšem s koncem Bolsonarova funkčního období do láhve nevrátil: v Porto Velhu, hlavním městě amazonského státu Rondônia, kde na konci srpna množství nanočástic ve vzduchu překračovalo hranici bezpečnou pro lidské zdraví dvanáctkrát až patnáctkrát, tak jako na mnoha dalších místech s kritickou kvalitou ovzduší v říjnových komunálních volbách vyhrály strany, které se klimatické krizi vysmívají. Sama jsem během zpáteční cesty na letišti v Praze potkala pána, který přímo v Porto Velhu bydlí, a ten mi vysvětlil, že požáry pro něj nejsou problém a kvalita vzduchu taky ne – v inkriminovaném ročním období už totiž léta jezdí do Evropy.

Letos se však stalo něco, co by přece jen mohlo vést k nějaké změně: sucho a kouř citelně zasáhly do oblasti jihovýchodní Brazílie, tedy té bohatší části, které se problémy severu a severovýchodu země zatím příliš netýkaly. Najednou jsou klimatické krize plné noviny. Stane se teď konečně životní prostředí „odpovědností všech“, jak opakovaně prohlašuje prezident Lula da Silva? Nebo je to jen další plácnutí do vody, které má vzbudit dojem, že vláda něco aktivně dělá, a ti, co se dusili, s příchodem jara na celou tu noční můru zapomenou?

Jak o tom psát?

Ten kouř vidím na vlastní oči, dýchám ho vlastními plícemi, a dokonce i aplikace v mobilu mi denně hlásí, že pokud nemusím, rozhodně nemám vycházet, protože kvalita ovzduší už neškodí jen citlivým jedincům, nýbrž úplně všem. A přesto se tomu těžko věří, a ještě hůř se o tom u nás mluví. Člověk si připadá jako škarohlíd, ekoterorista nebo šiřitel poplašné zprávy. Co je daleko, je nám zatím většinou jedno, tak jako byly mnoha lidem Jihovýchodního regionu řadu let jedno plameny v Amazonii.

Bengálský spisovatel Amitav Ghosh roku 2016 ve svém knižním eseji The Great Derangement (Velké pominutí smyslů, 2016) s podtitulem „Klimatická změna a nemyslitelné“ napsal, že moderní próza je samým svým založením nezpůsobilá ztvárnit klimatické extrémy, které se stávají čím dál častější součástí našeho života. Naše výpravná imaginace podle něj totiž nedokáže zachytit nevídané a nepravděpodobné, bezprecedentní a mimořádné jako součást každodennosti, aniž by výsledkem byla žánrová literatura a čtenář jaksi bezděčně přepínal do apokalyptické či postapokalyptické sci­-fi nebo thrilleru.

To se ale podle mého soudu týká především nedávno ustaveného žánru klimatické fikce, která často přebírá výrazové prostředky známé z různých dystopií. Vědomí naléhavosti se ve čtenářích snaží probouzet tím, že modeluje různé situace, jež mohou v souvislosti s klimatickou krizí nastat, a sleduje, zda v nich příslušník rodu homo sapiens a jím vytvořená (bohatá) společnost může, či nemůže obstát. Jenže to už jsme všechno v různých variacích četli. Nový subžánr se jistě ujme, a protože už teď slaví na trhu úspěchy, vydavatelé se po něm shánějí, což znamená, že ho obratem ruky začne psát kdekdo – i ten, komu klimatická krize na srdci nijak zvlášť neleží. Pomůže nám to asi stejně, jako detektivky pomáhají našemu bezpečí v ulicích velkoměsta.

Budoucnost je teď

Ozývá se proto volání po nové literární strategii, jakémsi „antropocénním realismu“, který dokáže zachytit proměny krajiny a bude nově a jinak nakládat s kategoriemi času, prostoru a subjektivity, na něž je vázán moderní román. Mluvit o tom, že se v čase klimatické krize stírá vztah mezi lidským a mimolidským světem, už se stalo ekoliterární módou. Jistě, Země je živá, není pouze jevištěm, na němž se odehrávají lidské dějiny, a na naše jednání reaguje. Bolest na rozhraní mého těla – zanícené spojivky, vyschlý nos a rozbolavělý krk – mě fyzicky upozorňuje, že se stírá také rozdíl mezi vnitřkem a vnějškem. Nejen z hlediska dlouhodobého vlivu na mé zdraví, který můžu přinejmenším dočasně nebrat na vědomí, ale teď a tady. Nic prvoplánově dramatického se neděje: jenom si s sebou lidé začali nosit sprej do nosu a kapky do očí.

To, že se klimatická změna stává tématem literatury, proto samo o sobě nestačí. Je třeba najít estetiku, která nenechá čtenáře na pochybách, že budoucnost je teď a že ta tíha nemusí mít nutně povahu thrilleru ani apokalypsy. Knihy v regálu označeném „postapokalyptická literatura“ se přesouvají pod nápis „současná próza“.

Snad by se v době, v níž se lokální klimatické pohromy a nesnáze stávají čím dál univerzálnějšími, mohla literatura bohaté části světa inspirovat i jinde než ve vlastní tradici – například v literaturách, k jejichž východiskům patří zkušenost celistvého světa, nebo v těch, které už od počátku modernizace hledají alternativy k jediné vůdčí linii vývoje světa. A to tím spíš, že klimatická krize vtiskuje novou dynamiku otázce nerovnosti a akcentuje vylučování, které je jedním z vedlejších efektů předepsané cesty k lepším zítřkům už od počátků průmyslové revoluce.

Jak se dočítám v brazilském tisku, teplotní rozdíl mezi velmi bohatou sãopaulskou rezidenční čtvrtí Morumbi a sousední chudinskou čtvrtí Paraisópolis, kde žijí služky, šoféři, uklízečky a prodavači, kteří o obyvatele Morumbi pečují, činí v extrémních vedrech 6 až 10 °C. Příčinou je méně zeleně, šířka ulic a typ stavebních konstrukcí, tedy různé stránky vysoké hustoty zalidnění, odpovídající sociální situaci těch, kdo tu žijí. Skleněný dům světoznámé architektky Liny Bo Bardi je navržen tak, že vůbec nepotřebuje klimatizaci, kdežto cihlové tašky na domcích nahloučených na sebe hřejí jako kamínka. Zatímco v Morumbi během nejteplejšího dne roku 2024 naměřili 34 °C, v Paraisópolisu – podle jména „rajském městě“ – to bylo pekelných 44 °C. Co platí v malém měřítku São Paula, platí ve větším měřítku o celé Brazílii a nakonec i o celé planetě.

Jiné příběhy

Přestože je brazilské sucho poprvé doloženo už v letech 1583–1585, v literatuře je zvláštním tématem až od poslední čtvrtiny 19. století, kdy próza začala soustavněji zachycovat život ve velkých regionech. Sucho (seca) tak není jen momentální klimatický stav, nýbrž kulturní koncept, jemuž autoři v průběhu času stále znovu vdechují život.

První model je spjat s „literaturou sucha“, která se váže k oblasti Severovýchodu, přesněji k takzvanému Mnohoúhelníku sucha. Český čtenář se s ním mohl setkat v knize Graciliana Ramose Vyprahlé životy (1938, česky 1959) – nebo jako divák ve stejnojmenném filmu Nelsona Pereiry dos Santose natočeném roku 1963. Velké sucho se tam periodicky vrací v nevyzpytatelně dlouhých intervalech a přináší smrt všemu živému – lidem i zvířatům. Hlavním hrdinou těchto literárních děl bývá klimatický migrant (retirante), který sám nebo s celou rodinou putuje pod spalujícím sluncem přízračně vyprahlou, mrtvou krajinou, aby si zachoval holý život. Jako velký kulturní kód se v pozadí nesnesitelné lidské bídy může rýsovat biblický exodus a putování pouští do země zaslíbené, do níž někteří nedojdou a která se někdy podobá ráji asi stejně, jako se mu podobá uprchlický tábor. Nasycenost, bezpečí a vláda spravedlnosti se mohou ukázat jako pouhý sen. Co je to za Boha, který tak krutě trestá člověka za jeho poklesky a zpronevěru? To je návratná otázka literatury sucha, do níž prosakuje ústní slovesnost a s ní i myšlení, které má blíž k myšlení starozákonního člověka než moderního pragmatika.

Jiným velkým kódem v pozadí může být Ježíšova křížová cesta – retirante se vleče od zastavení k zastavení, všude nachází stejnou lidskou bolest, a jak cesta postupuje, únava ho zmáhá a jeho čím dál znetvořenější tělo se čím dál méně podobá ideálu lidské bytosti s nezadatelnou důstojností. Vrcholem této linie je „pernambucká vánoční hra“ Joãa Cabrala de Melo Neta s titulem Morte e vida severina (Severinská smrt a žití, 1956). Je zajímavé, že Cabral zahlédl tento rozměr brazilského Severovýchodu, odkud pocházel, v době, kdy jako diplomat ve Španělsku poznal vyprahlou kastilskou náhorní plošinu. A v koncepci své hry, protkané aluzemi na světová díla, se inspiroval starým iberským dramatickým útvarem zvaným auto. V osmnácti výjevech psaných lidovou sedmislabičnou redondilou sleduje pouť jednoho z mnoha místních Severinů podél řeky Capibaribe k moři a vidí, že bídu střídá bída, chudobu chudoba. Naději uprostřed beznaděje nachází až na pobřeží, kde se tesařskému mistru Josému narodí dítě – které sice není božské, ale i tak je svědectvím o tom, že život navzdory vší hrůze není prost krásy a smyslu. Sebevražda, na niž Severino pomýšlí, nakonec není práva lidské situaci.

Rozkvět a zmar

Pokud chceme přemýšlet o suchu v širších souvislostech, nabízejí se nám ovšem i další vzory. Jen vyprávějí o časech a místech, v nichž byl člověk spjat s přírodou mnohem těsněji, než je tomu dnes, a představa vztahu mezi lidským a mimolidským světem nešustila akademickým papírem.

Když jsem o přestávkách lillské konference poslouchala brazilské kolegy, všimla jsem si, jak často se v jejich ústech objevují slova jako „ztracení“ nebo „odepsaní“. Klimatická krize se všemi nepředvídatelnými povětrnostními jevy už se nějak dotýká celého světa, ale oteplování dramatičtěji postihuje tropické a subtropické země a stoupání oceánu zase země přímořské. Ovšem jak roku 1992 na Summitu Země prohlásil George W. Bush, „o našem způsobu života nebudeme vyjednávat“. Mluvil samozřejmě za Spojené státy, ale vztáhnout se to dá jistě i na mnohé jiné – například voliče Motoristů nebo obchodníky, kteří rozhodují o tom, že budeme pro náš dobytek dovážet sóju vyrostlou na nelegálně odlesněných plantážích. Na vývoz jde z těchto území asi 30 procent produkce.

V té souvislosti se nabízí ještě jeden brazilský model psaní o zemi zkoušené klimatem, a sice monumentální próza Os sertões (Vnitrozemí, 1902). Autor, inženýr Euclides da Cunha, stoupenec moderního věku, se tu postavil na stranu těch, které hegelovský pohyb velkých dějin spolu s tehdejším rasovým a klimatickým determinismem odsoudil k úpadku a zániku. Cunha chtěl především porozumět tomu, proč se v nehostinném bahijském sertãu z nicotného spouštěče vyvinul konflikt, v němž padlo na pět tisíc vládních vojáků a dvacet tisíc nemajetných venkovanů. A svým psaním chtěl osud těch, pro něž nebylo v dějinách místo, přece nějak vtáhnout do historické paměti.

Drama člověka, který dlouhodobě žije v nepříznivých podmínkách, má pro Cunhu předobraz v dramatu kraje, který je tvořen a ničen střídáním vody a ohně. Po pekelných obdobích sucha nastupují rajská období vláhy, rozkvět střídá zmar, harmonie sousedí se znetvořením, krása jde ruku v ruce s obludností. Sucho a žár neustále dotírají na rostlinstvo a to, stejně jako člověk, hledá strategie odporu. I sám politický a vojenský konflikt je nakonec jen součástí kosmického zápasu světa, který je tvořen protiklady a svíjí se v permanentních křečích. Proto je pošetilé se domnívat, že se z těchto odvěkých procesů můžeme vymanit. A to tím spíš, že – na rozdíl od Cunhových dob – k jejich ničivé stránce mocně přispíváme.

Nemůžu si však odpustit určitý prostomyslný dovětek. Přemýšlet, psát ani číst o klimatické krizi nestačí. Ekokritika původně vznikla z odporu proti planým akademickým teoriím, a nakonec se k radosti teoretiků stala jednou z nich. Myslím na milou brazilskou kolegyni, která nejprve pronesla hluboký příspěvek o vztahu mezi člověkem a jinými živočišnými druhy a při obědě pak zamyšleně krájela maso na talíři se slovy: „Já vegetariánka ne­­­jsem… i když bych asi být měla.“ Pokud bude to, co říkáme, v rozporu s tím, co děláme, můžeme se jít i s celou ekokritikou a antropocénním myšlením vycpat.

Autorka je portugalistka a překladatelka.