LP, Mappa 2024
Michaela Turcerová vystudovala v Banské Bystrici kompozici společně s klasickou hrou na saxofon a během posledních deseti let se etablovala na mezinárodní scéně s množstvím formací, od jazzových orchestrů a saxofonového kvarteta přes spolupráce otevřené improvizaci až po fúze s rockovou rytmikou. Takové portfolio sice uspokojí konvenční představu o muzikantství, které vyžaduje instrumentální kvality, ale nijak nevyjasní otázku, jestli dnes saxofon – po celé jeho do sebe zavinuté historii – může znít ještě čerstvě. Turcerová navíc tuto pochybnost zvýrazňuje tím, že si pro aktuální sólové album nevybrala exoticky mečivou sopránku ani sympaticky hluboký barytonsaxofon, nýbrž nejběžnější variantu – altku. Hned po první skladbě půlhodinového alba se však představa saxofonového zvuku otřese: slyšíme jen rytmické klapání, žádný jasný tón se neozve. Jistě, samotné klapání nepřekvapí, neidiomatické techniky se staly součástí historie i akademické praxe. Jenže perkusivní hra Turcerové je amplifikovaná tak, že slyšíme rytmy hned několika klapek najednou, a výsledný záznam má tudíž blízko digitálnímu clippingu. Efekt zesílených polyrytmů směřuje k hypnotičnosti, zvlášť když se k němu v průběhu dalších skladeb přidá profukování. K tomu, aby hypnóza mohla být úspěšná, by však bylo potřeba prodloužit opakování a ubránit se variacím motivů, jež vedou k arytmii. Vtírají se tak další otázky: Kam tyto nervní etudy směřují? Nezbývá nakonec saxofonu úloha nástroje, který slouží k vyprázdnění dechu v generických modifikacích?