V polovině osmdesátých let jsem absolvoval takzvanou vojenskou katedru, což obnášelo jednou týdně po dobu dvou let hraní na vojáky v motolských kopcích a učebnách s vyvrcholením v podobě měsíčního soustředění „u vojsk“. Jako student pedagogické fakulty jsem byl zařazen do čety se studenty tehdejší fakulty žurnalistiky. „Tady si popovídáš o kultuře a politice, až tě to bude mrzet,“ napadlo mě. Během dvou let jsem ale s budoucími novináři o kultuře a politice nepromluvil jedinou větu. Nikoho z nich to nezajímalo. Snad jedinou výjimku představoval budoucí sporťák, dnes náš největší odborník na NHL. S tím jsme se sešli ještě na přijímači počátkem vojenské služby. Nastoupil do Svobodného slova, a tak musel na rozdíl od ostatních na normální vojnu.
Novináři mezi sebou hovořili zejména o sexu se spolužačkami, zahraničních výjezdech, kursu valut, pracovních perspektivách, nadstandardních životních možnostech (většinou pocházeli z rodin horních několika tisíc). …
