Příběhu nejslavnějšího filmového upíra Nosferatu se chopil americký režisér Robert Eggers, známý vybroušenou estetikou i citem pro folklor a nadpřirozeno. Výsledkem je nicméně průměrný horor, který přes freudovské motivy a problematiku konsentu hlubší smysl jen předstírá.
Robert Eggers viděl v útlém věku na videu Murnauova Upíra Nosferatu (Nosferatu, eine Symphonie des Grauens, 1922). Už tehdy údajně tušil, že jednou natočí vlastní verzi. Stejnou fascinací trpěl předtím i Werner Herzog, jenž expresionistický snímek považoval za nejlepší německý film vůbec. Svou verzi z roku 1979 s překvapivě subtilním Klausem Kinským v hlavní roli pojal jako meditativní rozpravu. Upír se v podání proslulé režijně-herecké dvojice stal spíše tragickým antihrdinou. Šlo o radikální odklon od groteskně vyšinutého herectví Maxe Schrecka v původním němém filmu.
Aktuální třetí velká filmová reimaginace částečně navazuje na to, čím se Eggers proslavil. Zatímco v dvojici surreálných snímků Čarodějnice (The Witch, 2015) a Maják (The Lighthouse, 2019) se příliš nespoléhal na kauzalitu, předposlední titul Seveřan (The Northman, 2022) zůstal rozpolcený mezi drsnou fantasy žánrovkou a křečovitě ambiciózní snahou o artové vyznění. Najednou se ukázalo, že Eggers není příliš …
