Estonská básnířka Triin Paja ve své poezii, o níž mluví v rozhovoru na předchozí dvojstraně, zachází s jemnými nuancemi melancholického vnímání světa, ať už se jedná o přírodní děje, stav krajiny nebo o lásku: „i já jsem jedla z misky / té hrozné samoty: lesní jahody // mezi zaplevelenými hroby“.
Na vinici
postel úzká jak rakev
vrže podobná ochočené labuti
když se probudím
hlady uprostřed noci.
na vinici trhám bobule
i se včelami opilými
přezrálým ovocem.
nehybnému hmyzu pod listy
zdají se sny
o dobách, kdy byl ještě tekutý
v jadeitové kukle, vzpomínka
tak nemožná jako můj vlastní příchod:
blátivý bochníček v matčiných
magnoliových dlaních.
ptám se jako včely
zda je paměť vždycky napadená snětí.
jestli pod šafronem
zralosti
dobrých způsobů
nejsem jen marnotratným děckem
zakletým zvířetem
co číhá na vinici.
jsem zaskočená svou radostí: touhou žít.
Křídla v horečce jsou jasná
pohřbívám srnčí parůžek
a kolouchovi přeju, aby z vlhké půdy vyrostl
tak, jako by vyrostl strom.
takové dětinské počínání je mou vzpourou.
vždyť i kapraď zná …
