
Oděsa v Puškinově době. Ilustrace z knihy Gabriela de Castelnaua: Essai sur l‘histoire ancienne et moderne de la nouvelle Russie, 1827
Rád vzpomínám na Oděsu – byla mi snad nejmilejší ze všech ukrajinských měst. Už samotný příjezd stojí za to: dlouho jedete táhlou stepí, a najednou vystoupíte na nádraží pulsujícího, kulturně vrstevnatého přístavního města. Těším se, až se tam jednou podívám zas, i když se muselo během posledních let změnit.
Ještě v letech mezi Majdanem, kdy Oděsa zažila separatistické pokusy a požár Domu odborů, a plošnou ruskou invazí mi připadalo, že obyvatelstvo – tehdy převážně ruskojazyční Ukrajinci a Ukrajinky – nijak zvlášť nelne ani k Moskvě, ani ke Kyjevu, a důležitější je pro ně vztah k jejich jedinečnému městu. Po únoru 2022 už to tak zůstat nemohlo. Tehdy Oděsa ukázala, že o ruský imperialismus nestojí, a to navzdory tomu, že je vlastně sama jeho plodem – byla totiž založena poté, co Kateřina II. Veliká dobyla území na jiném impériu té doby, Osmanské říši. Ruská agrese tak přinesla paradoxní výjevy: lidé v ukrajinské Oděse chránili kulturní dědictví nesoucí pečeť ruského imperialismu proti přímému ohrožení ruským imperialismem.
Na promenádě poblíž slavných Potěmkinových schodů dodnes stojí pomník Alexandra Sergejeviče Puškina, který už několik měsíců plní stránky ukrajinských a občas i zahraničních médií. Je to totiž zřejmě poslední pomník tohoto ruského básníka na Ukrajině. Jeho demontáž už byla v plánu, ale zatím neproběhla. Nedávný článek v The Economist v této souvislosti dokonce mluvil o „cancel culture na Ukrajině“. I když je psán z proukrajinských pozic, podle mnoha reakcí z Ukrajiny podkopává státní politiku dekolonizace a ve výsledku nahrává Rusku.
Nemá smysl si nalhávat – jak to občas dělali hlavně západní komentátoři –, že kultura s válkou nesouvisí a za nic nemůže. Ovšemže ruská literatura a kultura je plná imperiálních vzorců, podobně jako jich byla plná kultura vznikající v dalších impériích. A týká se to i Puškina: také u něj najdeme přezíravý panslavismus nebo verše proti „hanobitelům Ruska“, které by hrály do not i současné propagandě. Jenže tentýž Puškin sympatizoval s proticarskými děkabristy, vítal nejrůznější revoluční hnutí a do Oděsy se dostal jako politický vyhnanec. A stojí za to připomenout si, co tehdy o teprve pětadvacet let starém městě napsal v Oněginovi (cituji překlad Josefa Hory):
Tam Evropou vše dýše, bije,
tam jazyk zlaté Itálie
ulicí zvučí zvesela.
Třpytná tvář jihu prostřela
tu na všechno své pestré svity
a hrdý Slovan spěchá tu
a Francouz, Turek v chalátu,
Řek, Španěl, Rumun rozložitý…
Zatímco Putin marně opakuje fráze o Oděse jako „ruském městě“, Puškin na ní vlastně vyzdvihl to, co jí o dvě stě let později, ve válečném roce 2023, vyneslo zápis na seznam UNESCO: „etnickou a náboženskou diverzitu“ a „příklad mezikulturní výměny“. To ovšem neznamená, že by se Puškin nějak zasloužil o Ukrajinu. Naprosto chápu, že se Ukrajina všech jeho pomníků zbavila – poté, co byl za stalinismu z Puškina učiněn předmět oficiálního kultu, byl každý další jeho pomník především značkováním imperiálního teritoria, případně i nástrojem rusifikace. To ale není případ pomníku v Oděse, na nějž se ve městě pořádala sbírka a odhalen byl už v roce 1889. I proto se této památky (a řady dalších) nedávno zastalo 115 osobností z Oděsy nebo s vazbami na ni v otevřeném dopise ředitelce UNESCO. Jak nedávno napsal list Ukrajinska pravda, v Oděse se ukrajinská dekolonizace zadrhává a místní se s ní ztotožňují méně než v jiných městech. Jedním z důvodů nejspíš bude to, že k ukrajinské identitě Puškin nepatří, ale k té oděské navzdory všemu ano.
Není těžké pochopit, že v době, kdy na Ukrajinu každou chvíli dopadají ruské rakety, se země snaží zbavit čehokoli, co připomíná ruské imperiální dědictví. Ještě na začátku války bylo na Ukrajině víc ulic pojmenováno po ruských osobnostech než po ukrajinských, zatímco dnes jsou pryč i všechny ulice Lomonosova či Tolstého. Rozumím i tomu, že bylo potřeba vzít to trochu šmahem a neutonout v diskusích nad každým jedním případem. Pochybnosti mám jen o potřebě stoprocentního „vyčištění“ – a taky o názoru, že zbylé pomníky, jichž se mnohdy zastávají i místní lidé, nějak ohrožují ukrajinskou identitu. Svoji politickou identitu obyvatelé Ukrajiny i Oděsy prokázali zcela jednoznačně odhodláním bránit svou zemi a státnost. Kulturní identita ale přece jen funguje trochu jinak a subtilněji.
Serhij Žadan v jednom rozhovoru prohlásil, že válka Ruska proti Ukrajině je válkou Puškina proti Tarasu Ševčenkovi, národnímu básníkovi Ukrajinců. I když Žadan píše skvělé romány a jeho nasazení za ukrajinskou věc budí respekt, v tomhle s ním souhlasit nemůžu. Mají snad kulturu zosobňovat básníci staří dvě stě let? Především by to ale znamenalo, že kultura je pole, kde se střetávají neprostupné identity a kde se nepřipouštějí paradoxy (a přitom právě ty dokáže kultura zprostředkovat). Jako by šlo o teritorium, které ovládá buď jeden, nebo druhý. Ve chvíli, kdy Rusko páchá na Ukrajině obrovské kulturní škody, to tak může vypadat, ale opravdu bychom měli podřízení kultury logice války ještě prohlubovat?
Těší mě, že se ukrajinština i ukrajinská literatura a kultura v posledních letech konečně zviditelňují, ostatně sám se k tomu snažím tu a tam přispět. Ale i když kultura není nevinná, Puškinův pomník v Oděse není totéž co ruský tank v ukrajinském městě. Ty by měly opravdu zmizet do jednoho.