Lo-fi estetika bývá spojována především s hudbou, respektive se způsobem jejího nahrávání. Básnické sbírky Anny Řezníčkové a Jakuba Vaňka alias vanjeka i prozaický debut Jonáše Zbořila však ukazují, že se může jednat o výstižné označení určité tendence v současné tuzemské literatuře, reflektující environment v éře antropocénu.
Na příkladu nových sbírek Anny Řezníčkové a Jakuba Vaňka (který knihu vydal pod jménem vanjek, navíc přeškrtnutým, nicméně v medailonu uvádí i své občanské jméno) a také novely Jonáše Zbořila lze pozorovat obrat k něčemu, co bychom mohli nazvat „lo-fi realismus“. Subjekt lo-fi lyriky odmítá oscilovat kolem kontrastů cizelovaného a autentického, spontánního a surového, městského a venkovského nebo čistoty a špíny. Autorstvo lo-fi realismu míří k záměrné nedokonalosti. Lo-fi přitom neznamená nízkou kvalitu. Lo-fi estetika upozorňuje na nedostatečnost nosiče, glitch, formu na hraně možností. Je to jazykový artefakt ve špatném rozlišení – do popředí se dostávají rozpixelované obrazy a použité věci. Stavebním kamenem lo-fi básní není čistý krystal, který roste podle jasných pravidel a v přírodě je vzácný, ale spíš sedimentární hornina, slovní spraš, skládka reprezentace a zobrazení se zdánlivě nahodilou kompozicí.
Milovat odpad
…
