Volání divočiny, volání Cthulhu

Novela Flora básníka a publicisty Jonáše Zbořila v mnohém navazuje na autorovu předchozí knihu, básnickou sbírku Nová divočina (2020). I ve svém prozaickém debutu Zbořil tematizuje prolínání dvou rovin, lidské a přírodní. Ve středu zájmu však tentokrát nestojí krajina. Nová divočina dává vzniknout novému organismu: hybridu, hroudě, změti kabelů a kořínků – Floře.

Tuto „živou věc“ nacházejí na začátku knihy protagonisté Adam a Sára kus za městem, na divokém a nebezpečném místě­-nemístě, kterému Adam říká Step. Během dovolené na chatě po Adamově babičce v převážně vybydlené zahrádkářské kolonii se dvojice snaží zachránit svůj vztah, poznamenaný zjištěním, že Sára je neplodná. Zcela nečekaný nález tvora ještě více rozvíří už tak divoké vody jejich soužití. Adamův strach, úzkost a nedůvěra k neznámému organismu se absolutně míjí se Sářiným manickým nadšením a okamžitě probuzeným mateřským instinktem. Záhy se roztáčí kolotoč povinností spojených s péčí o „miminko“, jako přebalování, koupání nebo čtení pohádek; u Flory k tomu navíc přibylo ještě například „odhoubovávání“. Postupem času na groteskní hru na rodinu à la Rosemary má děťátko přistupuje i Adam. Snad z lásky k Sáře, snad kvůli Flořině podmanivosti vyráží s kočárkem na procházky, v práci si bere dlouhou dovolenou a sdílí rodičovské trable s osamocenou sousedkou Ivanou, která se ráda ujímá role potrhlé tety.

Ztraceni v mlžení

V rozhovoru pro Český rozhlas autor poznamenal, že chtěl psát především o místě, inspirací mu byly zejména pražské Slatiny. Aby příběhu zajistil čtenářskou atraktivitu, přenesl genius loci vyloučených lokalit dovnitř postavy – Flora v sobě spojuje lidské, zvířecí, přírodní i technologické: „Tělo je malé a křehké. Nevíme, kde končí a kde začíná, co k němu patří a co ne. Nějaké kabely propletené se šlahouny křoví, zamotané jak šňůra od sluchátek. Kus masa, nebo jenom hadr. Zvířecí pach.“ Atmosféra Zbořilem zmiňovaných míst do velké míry pramení z jejich záhadnosti, a tak není překvapivé, že se o Floře ani o Stepi příliš nedozvídáme. Řadu tajemství mají před sebou koneckonců i postavy navzájem. Mlha, kterou autor příběh obestírá, je ale nakonec tak hustá, že čtenáře ve výsledku od fikčního světa téměř izoluje. „Chtěl jsem, aby člověk nevěděl, jestli se má víc bát, nebo k tomu přilnout,“ říká Zbořil. Pro strach i soucit je však potřeba jistá míra účasti. A ta se s tím, kolik informací text čtenáři poskytuje, buduje jen velmi těžko.

Útržkovitost a nedořečenost nutně nevadí. Nejisté, zmatené, zpravidla na detail zaměřené popisy prostředí vhodně korespondují s neprostupností Stepi: „Přehrabujeme se listím, nacházíme kusy hnědého plastu. Nebo krovky. Flora se krčí v mělkém důlku hlíny: možná po houbě, kterou ukradlo prase. Kus dál stopy po noře – nebo prostě jenom díra, Floro. Zbytky nějaké pravidelnosti větví – myslíš hnízdo?“ K celkové dezorientaci přispívá i skutečnost, že se text skládá z fragmentárních obrazů, které se často řetězí přes půl stránky, a časový rozestup mezi nimi zůstává skrytý. Jediným pevným bodem je dělení knihy do čtyř částí, nazvaných podle ročních období.

Zbořil i v próze prokazuje schopnost vytvářet sugestivní obrazy, jimiž se čtenář rád nechá unášet: „Step umí vonět jako člověk. Třeba svída krvavá. Vypouští do vzduchu hořskoslaný pach – jako z holčičích úst s rovnátky. Rozesílá do okolí vzpomínku na první polibek. Tlustý pestík cizího jazyka, náraz zubů o zuby, utřít mokré rty.“ Bujnou, organickou obraznost však ruší neustálé odkazování se na chybějící kontext, které nejpozději v polovině knihy začne čtenáře iritovat. Mnohokrát se například připomíná, že ve Stepi je radno mít se na pozoru: „Jestli nás někdo tady dole uvidí, tak už se nahoru po svých nedostaneme,“ strachuje se Adam. Ivana zase nabádá dvojici k odjezdu a varuje: „Tady je živo víc, než se zdá, to jo. Ale jinak živo. Blbě. Dost se za to platí.“ U náznaků nicméně vše končí – a tak se nevyhnutelně dostaví frustrace z nedostatku odpovědí.

O krok dál

Z rozhovoru, v němž autor vysvětluje, že chtěl napsat horor, je zřejmé, že navazoval na lovecraftovskou tradici, v níž strach pramení z jevů nezobrazitelných a lidskou myslí neuchopitelných. Ve Floře však chybí nutná opozice – jasný řád světa, který by mohl být narušen, racionalita, již postupně zachvacuje šílenství, zkrátka povrch, pod nímž by probublávalo cosi zlověstného. Tento nedostatek je znatelný i ve způsobu, jímž Zbořil nakládá s ústředním námětem. Přestože na první pohled novela svádí k přiřazení do žánru ekohororu, neutěšený stav věcí je v ní „pouze“ kulisou. Mnohem silněji zde rezonuje téma rodičovství, především mateřství. Dvě zásadní ženské postavy reprezentují opačné přístupy k této roli (obě končí tragicky). Bytostné propletení matky a dítěte je vztahem parazita a jeho hostitele, jen není natolik zřejmé, kdo zaujímá kterou roli. Jde o nejzajímavější linii novely, ale ani jednu z hrdinek nemáme šanci blíže poznat. Jejich vnímání situace i motivace k zásadním rozhodnutím zůstávají jen slabě rozpracovány.

Flora je novelou hranic – a to v mnoha smyslech slova. Neexistuje zde jasné dělení na dobré a zlé, cizopasníky a spásané, rodiče a potomky. Každý je tak trochu obojí. Těžko by tomu mohlo být jinak v místě, které není ani městem, ani přírodou, kde od sebe nelze rozeznat kabely a kořeny a kde potřeba takového rozlišení odpadá. Step je prostorem paměti, v němž nachází svůj domov všechno nechtěné a vyloučené a který se ještě řídí evange­liem boje o přežití: „Stromy jsou zaklesnuté do sebe v krvelačném zápasu. Navzájem se pojídají. Ptáci tomu přihlížejí z bezpečné vzdálenosti.“ Všudypřítomnost hranice však znemožňuje její překročení a subverzivní potenciál Stepi, entity jménem Flora i celého románu tak zůstává nenaplněn.

Při četbě mi opakovaně vyvstával na mysli Manifest kyborgů (1985, česky 2002; viz A2 č. 25–26/2024) vědkyně a feministky Donny Haraway. Kyborgství, spojené s hybriditou a překonáváním jasně ustanovených kategorií, jako je žena a muž, přírodní a technické, lidské a zvířecí, Haraway zbavuje zneklidňujícího rozměru a chápe je veskrze pozitivně. Vnímá jeho emancipační potenciál, který pramení mimo jiné ze solidarity mezi veškerými živočišnými (i jinými) druhy. Nechci zde Manifest kyborgů doporučovat jako všeobecný návod, jak s podobnými tématy nakládat, je ale příkladem textu, který promýšlí kategorii hranice jako takovou – co pro nás znamená, v čem spočívá její znepokojivost či nebezpečí a jaký může mít naopak přínos. Flora hranice domestikuje, spokojí se s konstatováním, že zkrátka jsou. A přestože je líčí velmi působivě, tomuto typu románu by více slušela výzva k parazitování na druhé straně.

Autorka je komparatistka.