Podle řady mytologických příběhů, ale i podle některých současných teorií lze lidstvo chápat jako geologickou sílu, která významně a dlouhodobě ovlivňuje život na planetě. Mytologie se v této perspektivě potkává s geologickým časem a dobové vědecké přístupy se zase mohou odrážet v počátcích detektivní literatury.
Klimatickou krizi už si dávno nespojujeme jen se skleníkovým efektem, přibylo i zamoření pevnin a oceánů, úbytek biodiverzity, ohromná eroze půdy a další smrtonosné procesy. Mnohačetná krize získala i mnoho jmen: od globálního oteplování, použitého poprvé v osmdesátých letech, jsme přešli k „velkému zrychlení“. V roce 2000 biolog Eugene Stoermer spolu s chemikem a nobelistou Paulem Crutzenem navrhli pro souběh lidských aktivit, kterými devastujeme planetu, používat pojem antropocén. Po pleistocénu a holocénu se má jednat o další geologickou epochu, tentokrát ovšem definovanou konáním člověka. Její začátek stanovili na konec 18. století, což je doba, od které se dá v ledovcových sedimentech stopovat rychle rostoucí koncentrace zachyceného oxidu uhličitého. Jeho zvýšená přítomnost je přímým důsledkem počátku průmyslové revoluce a pálení fosilních paliv. A tak zatímco předchozí geologické epochy byly definovány dobami ledovými a meziledovými, antropocén začíná, když James …
