Kdysi přítel emigrant, žijící půl století v Austrálii, ve snaze zdůraznit anglosaskou dělnost a přičinlivost, uchýlil se k příkladu z ruské klasiky. Ušklíbl se: „Takovej Oblomov, ten ještě v polovině románu leží v posteli!“
No to ne! Tak už strana 25: „Safraporte! zvolal Oblomov a vyskočil z postele.“ Pravda, „vyskočil z postele“ je zde myšleno spíš v rovině metaforické, neboť o dvě strany později další návštěvník Pěnkin zastihne Oblomova stále ještě v posteli. S Pěnkinem se Oblomov dostane do křížku stran společenskokritického žurnalismu, proti němuž Oblomov hájí lidskost a lásku. „Člověka, člověka mi dejte! Vy myslíte, že myšlenka nepotřebuje srdce?“ horuje Oblomov a vzápětí čteme, že se v zápalu před Pěnkina dokonce postavil. A to jsme jen na straně 29! Jaký teprve nastane rozruch na straně 42, kdy vejde další návštěvník Taranťjev: „Chtěl Oblomova zvednout z postele, ten ho však předešel, rychle spustil nohy a hned vklouzl …
