Despentes

„Už jsem trochu stará na to, abych byla enfant terrible,“ řekla v jednom rozhovoru z roku 2021 Virginie Despentes. Skutečnost, že se spisovatelka, která svou prvotinou Baise­-moi (Ošukej mě) z roku 1994 (v čísle o knize píše Michaela Rumpíková) šokovala nejen literární kritiku, v průběhu let stala všeobecně uznávanou autorkou tzv. velké literatury, ovšem neznamená, že by nějak zásadně slevila ze své radikality a kousavosti. Za provokací se vždy skrývala angažovaná a promyšlená militantnost, která se z literatury už trochu vytrácela, a navíc jsme si ji hloupě zvykli ztotožňovat především s mužským psaním. Způsob, jakým Despentes vtahuje čtenáře do děje, mi připomněl dobu, kdy jsem v dětství propadl knihám: ten opojný pocit, když se ocitnete tak hluboko uvnitř příběhu, že zapomenete na všechno kolem a prostě jen musíte číst dál. Jenže tady nejde o pohádky ani o dobrodružnou či young adult literaturu, autorčin svět se až moc podobá tomu našemu; není to žádné vytržení z reality, ale často naturalistické zpracování toho nejhoršího z ní.

Mohlo by se zdát, že radikálně feministický hlas francouzské literatury se z podstaty věci vylučuje s empatií ke všemu nepřátelskému, že musí mít sklony k identitářství, jímž si různé emancipační boje tak rádi ulehčujeme, že zkrátka nenávist nelze křížit s pochopením. Jenže je to přesně naopak, což potvrzuje hned několik tematických článků včetně eseje Matěje Metelce o románové trilogii Život Vernona Subutexe. Detailní psychologický vhled, který Despentes ve zmíněném díle demonstruje na celé řadě postav, jako by neměl žádné hranice, ať už genderové, třídní nebo ideologické. Těžko se pak divit tomu, že tolik čtenářek i čtenářů uhranula možnost vidět svět z mnoha odlišných, a přitom tak uvěřitelných a civilních perspektiv. Despentes dokáže citlivě vylíčit zanikající svět punkových boomerů a zároveň zůstat hlasem nejmladší feministické generace, která si tuto padesátnici adoptovala za jakousi o hodně starší sestru (a společně by nejradši patriarchát vyhodily do povětří). Že o schopnost pronikat do nejrůznějších prostředí i charakterů stále nepřišla, dokazuje i ukázka z jejího nejnovějšího románu Cher Connard v překladu Petry Zikmundové. Kdybychom to, co Despentes umí v beletristické rovině, zvládali alespoň částečně aplikovat na úrovni žité každodennosti, možná bychom nevězeli tak hluboko v nekonečných kulturních válkách. A mužské části populace by pak třeba konečně došlo, že co se emancipace týče, ženy jsou o hodně velký krok napřed.

„Náležím k tomu pohlaví, co nemá ani právo se zlobit. Colette, Duras, Beauvoir, Yourcenar, Sagan, celá plejáda spisovatelek, které se úzkostlivě doprošují práva na existenci, ujišťují muže o jejich důležitosti, za to, že píšou, se omlouvají, pořád dokola opakují, jak je milují, uznávají a ctí, a hlavně nechtějí – ať píšou cokoliv – působit moc velký rozruch,“ dočteme se v samotném závěru autorčina pro­-sex feministického manifestu Teorie King Konga, který recenzuje Hana Blažková. Až s tímto číslem budete hotovi, bude vám jasné, že Despentes nejen že způsobila pořádný poprask, ale také si nikdy nenechala vzít právo na naštvanost. Mezeru, kterou viděla v literatuře psané ženami, suverénně a drze obsadila.