Pozdě, ale přece

„Knihy mají své osudy,“ praví jedno latinské přísloví. Práce Václava Štěpána Anarchismus na přelomu století je má vskutku neobvyklé. Není příliš časté, aby se vědecké práce z oboru akademického dějepisectví přetiskovaly nebo publikovaly se zpožděním desítek let. Reprinty se týkají jen mimořádných autorů, jako byli Josef Pekař či František Palacký; opožděné vydání je poněkud častější a vyplývá obvykle ze změny politických režimů: knihy, které byly psány do šuplíku, jsou vydány teprve v okamžiku, kdy to poměry umožní. To jsme hojně zažívali v devadesátých letech, kdy se na trhu objevila řada prací vzniklých během předchozích dekád v disentu.

Václav Štěpán nespadá ani do jedné z uvedených kategorií. Mezi historiky je jeho jméno málo známé a nepatřil ani mezi intelektuální veličiny disentu. Přesto se nyní jeho téměř šedesát let stará kandidátská (disertační) práce péčí nakladatelství Neklid a Ústavu pro českou literaturu AV ČR konečně dočkala knižního vydání.

Autor a rukopis

Štěpán zemřel v roce 2023 ve věku nedožitých 89 let, text však ještě stihl opatřit úvodem, v němž rekapituloval svou odbornou dráhu i osudy rukopisu. Mezi historiky si nezískal věhlas, protože nepůsobil na žádném historickém pracovišti, ať už na univerzitě, nebo na Akademii věd. Když už se mu po nemastných neslaných kariérních začátcích v pozici metodika v Krajském domě osvěty v Ostravě podařilo proniknout do odborných kruhů v Praze, zakotvil v Ústavu pro českou literaturu ČSAV, kde měl za úkol připravovat spolu s dalšími sebrané spisy Stanislava Kostky Neumanna. To také nasměrovalo jeho zájem k problematice studia dějin českého anarchismu a následně (více méně bez školitele) sepsal disertační práci, kterou v roce 1966 odevzdal k obhajobě a pak i obhájil. Po okupaci 1968 musel jako zastánce obrodného procesu instituci opustit. Podařilo se mu uchytit ve Scénografickém ústavu a poté v Divadelním ústavu, odkud přešel do divadelního oddělení Národního muzea, kde setrval až do důchodu.

Za takových okolností vydání publikace o dějinách českého anarchismu, jež navíc způsobem uchopení tématu vůbec neodpovídalo potřebám normalizační historiografie, nebylo na pořadu dne, i když se původně plánovalo v nakladatelství Svoboda. Sám autor o zveřejnění své práce neusiloval ani později, třebaže na počátku devadesátých let – jak uvádí v doslovu Petr Šámal – se tato možnost znovu objevila. Až v roce 2020 byl Štěpán osloven Ondřejem Slačálkem, jenž byl jako znalec dějin anarchismu rukopisem nadšen. Následně se zrodila myšlenka vydat zapomenutou disertaci jako celek. Dodejme, že Slačálek opatřil knihu rozsáhlým doslovem mapujícím dějiny české historiografie věnované anarchismu, a Štěpánovu práci tak zasadil do odpovídajícího kontextu. Právem vyzdvihl odbornou kvalitu textu a označil jej za dosud nejpodrobnější vylíčení osudů českého anarchismu.

V meziprostoru

Můžeme se ztotožnit se Slačálkovou úvahou, že vzniku – na svou dobu a prostředí – mimořádného historického díla výrazně napomohlo právě Štěpánovo specifické kariérní směřování. Pokud by pracoval na některém z historických pracovišť, jistě by neunikl bedlivému ideologickému dozoru. Anarchisté přece jen vzhledem k zájmům KSČ představovali citlivé téma, a bylo proto nutné, aby jejich snahy byly nasvíceny „správným“ způsobem – tedy jako slepá cesta dělnického hnutí odsouzená k zániku, zatímco životaschopnou alternativu představovaly marxismus­-leninismus a bolševická diktatura. Tohoto prizmatu nebyly bohužel ušetřeny ani jinak skvělé práce o raném marxistickém hnutí, jako jsou třeba monumentální Severočeští socialisté v čele dělnického hnutí českých a rakouských zemí (1963), kde je cenná práce s prameny doprovozena povinnou teleologickou interpretací, v níž jen Lenin ztělesňuje to pravé světlo. Dnešní čtenáře tyto dobově podmíněné aspekty nejspíš odradí.

Štěpán je však jiný případ a badatelský meziprostor, v němž se při psaní disertace nacházel, na tom měl zásadní podíl. Zpracovával historické téma, avšak na pracovišti věnujícím se literární vědě. Díky tomu pořádně nezapadal ani do jedné oborové škatulky, a tak získal při zpracování citlivého tématu volnost. Existence onoho meziprostoru je patrná z úvodních autorových reflexí, v nichž jsou výzkumné otázky zjevně formulovány s ohledem na potřeby literárněvědného pracoviště, ačkoli samotná práce předkládá dějiny českého anarchismu jako sociálního a politického hnutí.

Syndikalisté a buřiči

Anarchistické hnutí nebylo nikdy příliš početné. V roce 1901 policie nenapočítala víc než tisícovku jedinců, rozmístěných hlavně ve městech severních Čech (nejvíce v Mostě a Duchcově). Vyšší desítky aktivistů byly i v Praze. Obě lokality si však byly vzdálené nejen geograficky, nýbrž i myšlenkově. Severní Čechy inklinovaly k syndikalistické opozici proti dominanci sociál­­nědemokratické strany, jejíž centralismus i německá povaha odstrašovaly část českých dělníků. Mnohým nebyla po vůli ani přísná stranická disciplína, ani marxistický program, a tak hledali alternativu. Praha zase byla centrem intelektuálů a literátů, jejichž inspirace anarchistickými idejemi dala vzniknout specifické literární generaci buřičů. Navzdory své početní slabosti (v porovnání s masovými organizacemi tehdejší sociální demokracie) anarchisté vyprodukovali množství více či méně originálních návrhů, jak skloubit moderní masovou společnost s ideálem svobody člověka a jeho autonomního rozvoje. A jména literátů, jejichž myšlení bylo anarchismem formováno, dodnes plní stránky školních učebnic.

Štěpánova monografie není jen ukázkou toho, že i v podmínkách komunistického panství bylo možné v rámci oficiálních institucí dělat poctivou a kvalitní historickou vědu. Je zároveň čtivým zachycením ideového a organizačního bouření předválečného dělnického hnutí, a to navíc ve velkém detailu. I když dějiny dělnického hnutí již dávno ztratily punc nevábnosti, který na nich ulpíval ještě dlouho po sametové revoluci, a zvláště mezi nejmladšími badateli se studium dějin radikálního socialismu zbavilo stigmatizace, nic nenasvědčuje tomu, že bychom se v brzké době dočkali srovnatelného syntetického pojednání. O sociální demokracii máme alespoň relativně nedávné práce Zdeňka Kárníka a Lukáše Fasory. Menší proudy a frakce si však na syntézu pravděpodobně ještě delší dobu počkají. Proto je chvályhodné, že se nakladatelé nebáli riskovat a Štěpánův rukopis vydali.

Autor je historik.