Trademarkem Lynchovy filmové tvorby se staly více či méně tísnivé „weird“ scény, často inscenované pomocí labyrintických prostorů. Neméně zásadní je ovšem atypický soundscape. Deformované nebo pozpátku přehrávané hlasy, bílý šum a mizení signálu narušují hladké spojení obrazu se zvukem a posouvají snímky k logice snu.
Davida Lynche by za krále hororu nejspíš neoznačil každý, ale nepochybně platil za mistra tísnivosti. Svou schopností zasazovat běžné objekty do divných (weird), hrůzu nahánějících kontextů si nezadal s největšími legendami východoasijského hororu. Jeho liminální prostory plné závěsů, chodeb a dveří se staly ikonickými, ale – jak tomu u audiovizuálních médií naneštěstí mnohdy bývá – opomíjí se zásadní podíl, který na utváření lynchovské atmosféry má zvukový design. Filmová scéna přitom bez hudební složky zpravidla není kompletní. A zrovna v případě Lynchovy tvorby práce se zvukem patří k příznačným – a přízračným – komponentům díla. Málokdo dovedl v diváctvu vyvolat takovou úzkost jako Lynch a zahlcení sluchovými vjemy toho bylo nedílnou součástí.
Něco chybí, nebo přebývá
Experimentovat s filmovou hudbou začal americký režisér již v počátcích své kariéry, když v krátkometrážním studentském snímku Alphabet (Abeceda, 1969) použil …
