Ilustrace David Böhm
Asi nejsem sama, kdo od návratu Donalda Trumpa do prezidentské funkce sleduje se znepokojením vývoj ve světě. Ne snad, že bych byla překvapená, tak nějak jsem si následný vývoj představovala, ale obvykle bývají mé předpovědi pesimističtější než to, co se skutečně stane. Tentokrát se má očekávání naplnila a nejspíš musím připustit, že dokonce nad očekávání. Jedna šílená informace zpoza oceánu střídá druhou a člověk už ani nestíhá být patřičně vyděšený. Ke klidu nepřispívá ani to, že čeští politici zjevně nepochopili, že Spojené státy už nejsou naším spojencem a že jedinou možností, jak důstojně přežít nové pořádky, je větší evropská integrace a koordinace, jakkoli se nyní může zdát obtížná.
Ten pocit zmaru ale není nový, vlastně mě provází celou dobu, co sleduji veřejné dění. Na první pohled by se mohlo zdát, že největším problémem světové politiky je totální odpojení slov od reality: je to ohromná šou, při níž mocní muži tohoto světa říkají všemožné nesmysly, takže se zdá, jako bychom žili v nějaké simulaci. Jenže to je možná jen vnější projev něčeho, co úzce souvisí se ztrátou soucitu ve společnosti a s tím, že jsme desetiletí akceptovali přístupy a sociální politiky, jež ponižují celé skupiny obyvatel. A nejde jen o to, že se tito lidé rádi pomstí ve volbách, ale o samotnou normalizaci dehumanizačního diskursu.
S obratem k neoliberalismu k tomu v různé míře docházelo všude ve světě. Ústup od sociálních politik byl někde zřejmý méně, jinde více, ale trend byl od devadesátých let jasný. I česká kotlina může sloužit jako příklad neuvěřitelných přístupů k lidem, kteří nejsou privilegovaní. Vezměme si třeba dvoukolejné školství, kdy jedna část populace posílá své děti na víceletá gymnázia, zatímco rodiny bez patřičného (i sociálního) kapitálu sledují, jak jejich potomci končí v horších školách. Teď bychom přitom potřebovali vzdělanou a sociálně soudržnou společnost, abychom dokázali vzdorovat pravicovému populismu a dezinformacím. Změnit systém ale nepůjde tak rychle.
Jiným příkladem naprostého systémového selhání jsou exekuce, které znemožňují minimálně dvěma milionům lidí v naší zemi (počítáme-li i rodinné příslušníky) vést důstojný život a legálně pracovat. Nedávno mě zasáhla zpráva o tom, že lidé s dluhy ze zaplaveného Jesenicka nedosáhnou na pomoc od státu. Podíl lidí v exekuci je přitom právě tam jeden z nejvyšších u nás. Což se dá vysvětlit buď tím, že na Jesenicku shodou okolností žijí nějací méně kvalitní lidé, anebo tím, že je to problém systémový. To, že ti, kteří na tom už dříve byli špatně, nedostanou po povodních pomoc od státu, mi přišlo nejprve zcela neuvěřitelné. Pak jsem si ale vzpomněla, jak se naši poslanci plácali po zádech, jací jsou pašáci, když umožnili tříleté oddlužení dětským dlužníkům – včetně těch, kteří přišli ke svým dluhům v kojeneckém věku. Nebo jak se sice díky ministru spravedlnosti Robertu Pelikánovi snížily v roce 2014 odměny advokátům a následně v roce 2017 i exekutorům, čímž se omezil obchod s bagatelními dluhy, ale nikdy už si nikdo neposvítil na Pavla Němce, který byl architektem tohoto podvodu na chudé a sám na něm vydělával. Džungle prostě přeje jen těm silným a dravým.
Je toho hodně, co jsme akceptovali, a připadá nám to úplně normální – včetně toho, že ani průměrná mzda v Česku leckdy neznamená, že člověk uživí rodinu. Zejména pokud nemá vlastní bydlení. Nebo že nájmy běžně přesahují možnosti nejen chudých, ale i lidí s běžnými příjmy. A že spousta lidí má dvě nebo i víc prací. Přitom neustále posloucháme, že se lidé málo snaží. Je vlastně s podivem, že se ten systém hroutí až teď. Tolik nespravedlnosti a tolik bezcitnosti se muselo někde projevit. Pochopitelně mě mrzí, že místo krutého neoliberálního kapitalismu nepřišla snaha o sociálně spravedlivější společnost a místo toho nakonec o našich osudech budou rozhodovat bohatí oligarchové. Ale divit se tomu nelze.
Žijeme ve světě, kde se policie na Praze 4 veřejně chlubí tím, že uprostřed zimy zničila příbytky lidí bez domova… Věřím, že z malých věcí vznikají velké a že všechny kapky lhostejnosti a bezcitnosti se slévají do velkého moře, které nás hrozí zaplavit. Ale stejně tak věřím, že i vše dobré se násobí a že je ještě čas proti té záplavě postavit hráz. Jen nesmíme být lhostejní, jakkoli jde někdy o strategii přežití.
Autorka je zástupkyně šéfredaktora Deníku Alarm.