Ilustrace David Böhm
Asi nejsem sama, kdo od návratu Donalda Trumpa do prezidentské funkce sleduje se znepokojením vývoj ve světě. Ne snad, že bych byla překvapená, tak nějak jsem si následný vývoj představovala, ale obvykle bývají mé předpovědi pesimističtější než to, co se skutečně stane. Tentokrát se má očekávání naplnila a nejspíš musím připustit, že dokonce nad očekávání. Jedna šílená informace zpoza oceánu střídá druhou a člověk už ani nestíhá být patřičně vyděšený. Ke klidu nepřispívá ani to, že čeští politici zjevně nepochopili, že Spojené státy už nejsou naším spojencem a že jedinou možností, jak důstojně přežít nové pořádky, je větší evropská integrace a koordinace, jakkoli se nyní může zdát obtížná.
Ten pocit zmaru ale není nový, vlastně mě provází celou dobu, co sleduji veřejné dění. Na první pohled by se mohlo zdát, že největším problémem světové politiky je totální odpojení slov od reality: je to ohromná šou, při níž mocní muži tohoto světa říkají všemožné nesmysly, takže se …
