Poezie Jakuba Řeháka vzniká bez potřeby přitahovat pozornost nebo vytvářet literární události. Jeho sbírku Konkrétní poštolka můžeme číst jako portrét apokalypsy, konečné stvrzení nesnesitelnosti existence nebo diagnózu odcizené přítomnosti.
Jsou knihy, jejichž působnost je spotřebována jediným čtením. Přečteno, odloženo, zapomenuto. Rozkládat o nich nemá smysl. Zájem o ně neoživí sebeservilnější recenze, bezduché ankety ani velkohubé ceny. Jednomyslný chór frází a emfatických výkřiků, který každoročně zaznívá nad řádkou tuzemských titulů, nikomu slávu nezaručí. Jakmile odezní, kniha se propadá do nevědomí, informace o ní končí v petitu medailonu. O to tristnější je osud odložených knih, oč dychtivěji jejich autoři a autorky očekávají ohlas, pochopení, přijetí. Jenomže literatura, natožpak poezie není dokumentární film o zvířatech, kde má divák pod vlivem návodného komentáře truchlit nad umírajícími mláďaty, litovat hladovějící samice nebo trnout nad počínáním zoufalých samců.
Nevymahatelný nárok být přečten a zhodnocen padá před nevyzpytatelnou vůlí těch, kdo čtou. Pokud by někdo dokázal zachytit a popsat míjení a střetávání čtenářů a knih, třeba jen v současné české poezii, zjistil by, že dění na tomto poli se …
