Divadelní program k premiéře hry Alfreda Jarryho Král Ubu v roce 1896
O dnešní situaci se mluví jako o něčem bezprecedentním. A není divu. Prezident USA působí dojmem krále Ubu a dává Ukrajině i celé Evropě názorné lekce, jak moc mu na nich nezáleží – a také, jak moc je ještě pokoří a odrbe. Situace je tak příšerná, že ji dobře popsal i Tomáš Klvaňa, svého času propagandista tabákového průmyslu a posléze muž, který měl pro vládu řídit „strategickou komunikaci“ ve věci amerického radaru. Dnes celkem výstižně říká: jsme cestující v autobuse, jehož řidič zešílel. A celkem rezignovaně dodává: nezbývá nám než v tom autobuse zůstat sedět.
Opakují se ad nauseam výtky, jak to, že se Evropa neprobrala, jak to, že není dost sjednocená a akceschopná. S chutí je omílají zejména dva druhy lidí. Na prvním místě atlantisté, kteří třicet let tvrdili, že nám bezpečnost zaručí především bezvýhradná loajalita vůči USA (a zvýšené zbrojní výdaje na nákup amerických zbraní). Na druhém místě suverenisté, kteří kategoricky trvají na nepředávání žádných dalších pravomocí zlému „Bruselu“ a na zachování národního veta, které znamená, že se jakékoli zahraničněpolitické stanovisko může stát rukojmím pro vydírání kteréhokoli státu. Zuby nehty brání stav, v němž mohla milionová Malta na podzim 2020 zablokovat sankce EU vůči Bělorusku (protože se jí zdálo, že EU dostatečně nehájí její zájmy vůči Turecku) a kdy mohou Orbán a Fico vyhrožovat zablokováním jednání EU už dopředu. Někdy se tyto dva druhy lidí protnou – u smutných postav jako Alexandr Vondra nebo jiní středoevropští trumpovci.
Tváříme se udiveně, jako by situace, kdy je bezpečnost Evropy v rukou vyděračského primitiva za oceánem nějakou zvláštní novinkou. Jako bychom neměli první Trumpovo funkční období. A především, jako by se nikdy neodehrál rok 2003.
Zkusme se do něj vrátit. V Bílém domě je militaristický kovboj, který se po invazi do Afghánistánu rozhodl rozvrátit západní Asii (není už načase přestat používat koloniální označení „Blízký východ“?) vojenským vpádem do Iráku. Amerika v rámci své „války proti teroru“ mučí podezřelé a dává jasně najevo, že její bezpečí má přednost před bezpečím všech ostatních i před dodržováním zcela základních norem. V případě útoku na Irák je ale navíc jen velmi obtížné předstírat, že válka souvisí s bezpečností a bojem proti teroristům. Vymýšlejí se zbraně hromadného ničení, ale je jasné, že hlavní motivy jsou jinde: v zájmu o iráckou ropu a v mesiášské představě o tom, že po pádu diktatury vykvete liberální demokracie tisíci květy, ač se pro ni krom bombardování a okupace nevytvoří žádné předpoklady. Toto blouznění si vyžádalo stovky tisíc životů a rozvrat regionu. Rozvrat Iráku, posílení Íránu, nástup Islámského státu, uprchlická krize – k tomu všemu podstatně přispěla Bushova invaze.
Velká část Evropy se tehdy kovbojovi snažila jeho válečné plány rozmluvit. Stovky tisíc lidí demonstrovaly v ulicích, vlády Německa a Francie dávaly důrazně najevo svůj nesouhlas. Jacques Derrida a Jürgen Habermas (v tehdejším Česku hájil jejich pozici jako ojedinělý hlas Pavel Barša v knize Hodina impéria) z toho vyvodili závěr: Evropa potřebuje svou vlastní zahraniční politiku, osvobodit od čekání na to, kterého kovboje si zvolí na druhé straně Atlantiku. Tento cíl měl ovšem dva předpoklady: vedle dnes tolik skloňovaných zbrojních výdajů především federalizaci Evropské unie.
Dvaadvacet let poté je kovboj v Bílém domě ještě nesnesitelnější, především proto, že nic nepředstírá. I George W. Bush může ve světle Donalda Trumpa snadno působit skoro jako přemýšlivý humanista, pokud na chvíli zapomeneme, kolik mrtvých a mučených má na svědomí.
Evropa měla na osamostatnění docela dost času – a docela dost připomínek vážnosti situace. Potřebné kroky ale neudělala. Prvním důvodem byla neochota k integraci. Kdo si ještě pamatuje návrh Evropské ústavy? Byla torpédována ve jménu suverenity – suverenity, kterou teď evropské státy všechny kolektivně a každý jednotlivě postrádají..
Tím druhým důvodem byly rozpory v samotné Evropské unii. Do „koalice ochotných“ se na pomoc Bushovi s Irákem přidala nejen Velká Británie a Španělsko, ale také velká část postkomunistických zemí, které se v té době začaly vyzývavě označovat jako „nová Evropa“, aby daly evropskému Západu jasně najevo, že představuje Evropu starou, se zastaralými názory a bez dynamické orientace na „nový svět“.
Byla to „nová Evropa“ a bývalí disidenti jako Václav Havel, kteří prohlásili za hlavní politickou moudrost držet se Ameriky. Právě postkomunistické země také podpořily USA na summitu NATO v Bukurešti roku 2008 v pozvání Gruzie a Ukrajiny do NATO proti řadě západních zemí. Nemá smysl brát zcela vážně ruskou propagandu, že bylo k agresím vůči oběma zemím „vyprovokováno“ snahou o rozšiřování NATO. Přesto si lze klást otázku, zda by kompromisnější cesta, již navrhovaly zejména Francie a Německo, neměla pro obě země lepší důsledky…
Přimknutí se k USA jako poslední moudrost hájily postkomunistické země až do hořkého konce. Ještě loni naše ministryně obrany Jana Černochová vyřešila posílení rozpočtu pro armádu nákupem letounů F-35, které budou k dispozici odhadem za deset let, žádný náš akutní bezpečnostní problém nevyřeší, ale jedná se především o příspěvek americkému zbrojnímu průmyslu a posílení naší závislosti na USA.
Dnes potřebujeme pravý opak. Pokud už musíme více zbrojit, je především třeba spojit to s podporou evropského, nikoli amerického průmyslu. Trump by měl pocítit, že jeho chování pro něj a pro Ameriku nebude výhodné, ba právě naopak. První potřebnou pedagogickou lekcí by bylo rušení co nejvíce zakázek pro americké zbrojní firmy.
Je otázka, zda se Evropa skutečně odhodlá k silnějšímu odpojení od USA – a zda se k odseknutí Evropy skutečně odhodlá Trump. Vzájemně se potřebují mnohem víc, než to teď z ostrých výroků vypadá. Pokud si ale současný nájemník Bílého domu hraje na otce Ubu, je třeba odpovědět mu adekvátní tvrdostí. Politicky by za něj v Evropě přitom měli platit jeho spojenci: jak atlantisté, tak suverenisté (zejména ve své krajně pravicové podobě). Problém některých evropských zemí včetně České republiky ovšem spočívá v tom, že po smazání obou proudů z politické mapy na ní už nikdo nezbývá.
Autor je politolog a novinář.