Na začátku roku oznámilo ministerstvo kultury plán sloučit dvě příspěvkové organizace, Institut umění – Divadelní ústav a Národní informační a poradenské středisko pro kulturu, v novou instituci. Návrh svou nepromyšleností vzbudil rozruch nejen mezi zaměstnanci, ale i v širší veřejností.
Co si ministerstvo kultury od svého plánu vlastně slibuje? Ilustrace Bohdana Zaiats
Na konci ledna ministerstvo kultury (MK ČR) veřejně oznámilo, že v první polovině roku 2025 mají zaniknout dvě jeho příspěvkové organizace, Institut umění – Divadelní ústav (IDU) a Národní informační a poradenské středisko pro kulturu (NIPOS), respektive mají být sloučeny v jednu zastřešující organizaci s názvem Národní kulturní institut (NKI). Záměr vzbudil širokou, veskrze negativní odezvu, vyvolanou především netransparentním postupem ministerstva a překotností, s jakou bylo sloučení avizováno. Celý proces vzbuzuje dojem, že ministerstvu nejde primárně o efektivní správu kultury, ale o to, vykázat se před blížícími se parlamentními volbami krokem, jenž odpovídá pravicové mantře o nutnosti „zeštíhlování“ státu, a zároveň si nerozzlobit liberální kulturní veřejnost, jejíž hlasy bude vládní koalice v podzimních volbách potřebovat. Výsledkem je situace, kdy MK ČR mlží stran svých záměrů a není jasné, nakolik je ohrožena činnost obou institucí a služby, které státu a veřejnosti dlouhodobě poskytují.
Kostra performativního umění u nás
NIPOS i IDU jsou součástí zhruba třicítky příspěvkových organizací, jež z rozpočtu ministerstva a pod jeho ideovým patronátem zajišťují správu a rozvoj místního hmotného i nehmotného kulturního dědictví. Jako jediné z nich se IDU a NIPOS zabývají výzkumnými a servisními aktivitami v oblasti divadla a tance (když necháme stranou menší a ve své činnosti úže profilované Divadelní oddělení Národního muzea a podobné aktivity Muzea loutkářských kultur v Chrudimi). Zároveň jsou mezi oběma institucemi značné rozdíly.
IDU ve své aktuální podobě existuje od roku 2007, kdy byla činnost původního Divadelního ústavu, založeného na konci padesátých let minulého století, rozšířena o profesionální hudbu, tanec, literaturu a další kreativní odvětví. Jeho zhruba padesát zaměstnanců zajišťuje celou škálu služeb především dokumentačního, sbírkotvorného a výzkumného charakteru. IDU disponuje rozsáhlým archivním fondem, jenž zahrnuje vedle knih také divadelní fotografie, plakáty a scénografické artefakty a představuje zásadní pramen pro studium současnosti i historie divadelní a performativní kultury na našem území. Tento fond také již mnoho let úspěšně digitalizuje a zpřístupňuje skrze elektronické databáze a disponuje i unikátní oborovou knihovnou – to vše na úrovni, jíž se analogická pracoviště ve střední Evropě zpravidla pyšnit nemohou. Vedle toho vyvíjí množství mezinárodních aktivit, z nichž jednoznačně nejprestižnější je pořádání Pražského Quadriennale, mezinárodní přehlídky scénografie a performance designu, jež je největší svého druhu na světě a od konce šedesátých let každé čtyři roky láká do Prahy umělce z celého světa. Vedle toho IDU vyvíjí také vědecko-výzkumnou činnost v rámci Kabinetu pro studium českého divadla (podobný výzkum kromě toho probíhá už jen na Akademii věd a několika univerzitních pracovištích, jež všechny čítají nižší jednotky úvazků) a provozuje ediční oddělení.
NIPOS vedle toho působí především v oblasti neprofesionálního umění a regionální kultury a oproti IDU, jenž slouží zejména výkonným umělcům a odborné veřejnosti, je především servisní organizací MK ČR. Podílí se na přípravě jeho strategických dokumentů, například v oblasti přínosu kulturních a kreativních odvětví, a vytváří statistiky kulturních akcí a institucí, jež slouží jako nezbytný podklad pro jejich strategické řízení a plánování. Vedle toho NIPOS se svými padesáti zaměstnanci poskytuje metodickou podporu neprofesionálním kulturním institucím a organizuje celostátní přehlídky amatérského divadla, hudby a tance, například Jiráskův Hronov, nejstarší podobný festival v Evropě.
Práce kvapná, málo platná
Jakkoli je možné mít vůči fungování obou institucí dílčí výhrady, faktem je, že jejich činnost je do velké míry nezastupitelná. Bez ní by česká profesionální i neprofesionální (nejen) divadelní kultura přišla do velké míry o svou podpůrnou kostru a dělat živé performativní umění, ať už na špičkové mezinárodní úrovni, nebo jako aktivitu pro nejširší veřejnost, by bylo v Česku zase o něco složitější. Z dosavadního jednání ministerstva se však zdá, že právě toho je třeba se obávat, dokud se nevyjasní, jaký je smysl připravovaného sloučení obou institucí a proč se děje v takovém spěchu.
Ministr Martin Baxa (ODS) zveřejnil záměr sloučit NIPOS a IDU na konci ledna tohoto roku, kdy jej podle dostupných informací oznámil ředitelkám obou institucí – nebo přinejmenším ředitelce IDU Pavle Petrové, která tuto skutečnost zmiňuje v rozhovoru pro Taneční aktuality z 24. února. Ministr opakovaně deklaroval, že oba právní subjekty mají zaniknout ke 30. červnu 2025 a bezprostředně poté má začít fungovat jejich nástupnická organizace NKI. Vedení obou institucí stejně jako jejich zaměstnance a odbornou veřejnost takový harmonogram pochopitelně pobouřil, zejména v souvislosti s výše uvedenou neschopností ministerstva svůj záměr uspokojivě vysvětlit. Na setkání se zaměstnanci IDU 3. února Baxa pouze opakoval ujištění o výhodnosti takového kroku pro obě organizace, které ale nebyl schopen nijak konkretizovat. V polovině února pak ministerstvo na svých stránkách zveřejnilo harmonogram slučování a jeho zdůvodnění, jež se však nese v podobně vágním duchu. Jeho základní tezí je, že nově vytvořená organizace má být jednotnou platformou pro profesionální i neprofesionální kulturu – z nástinu však není jasné, v čem spočívá výhoda spojení obou těchto větví živého umění, respektive organizací, jež se jimi zabývají, pod jednu střechu.
Nabízejí se úspory ve smyslu zefektivnění některých činností a zániku úvazků – to však ministerstvo kategoricky odmítá s tím, že úvazky se rušit nebudou a rozpočet nové instituce se rovněž snižovat nebude. Je pak ale poměrně obtížné si představit, v čem tedy spočívá ona deklarovaná výhoda. Pavla Petrová ve zmíněném rozhovoru uvádí, že ministr jí nebyl schopný předložit žádné věcné, analyticky podložené argumenty pro takový krok, a naopak připomíná, že podobné úvahy ze strany ministerstva v minulosti skončily právě konstatováním pracovní skupiny, kterou nechal svého času zřídit ministr Jehlička, že obě instituce jsou natolik odlišné, že jsou v podstatě neslučitelné.
Quo vadis?
Odborná veřejnost ani zaměstnanci obou institucí dnes nejsou jednotní v názoru, zda je sloučení z podstaty špatný nápad. Shodnou se však na tom, že způsob, jakým ministerstvo transformaci hodlá realizovat, je netransparentní, nesystematický a unáhlený. Postup ministerstva kritizují jak jedinci, tak instituce, například Teatrologická společnost, Nová síť či Polský divadelní institut. Zaměstnanci IDU i NIPOS zaslali ministrovi otevřený dopis, ve kterém jej žádají, aby sloučení proběhlo v adekvátním časovém horizontu na základě věcných argumentů a s odbornou garancí. Na podporu tohoto požadavku vznikla i petice, jež má v tuto chvíli víc než tisíc podpisů.
Ministerstvo však zatím na tlak české i zahraniční odborné a kulturní veřejnosti nereaguje a vše nasvědčuje tomu, že chystá sloučení obou institucí k poslednímu červnu 2025. Toto jednání je obtížně pochopitelné nejen kvůli důležitosti NIPOS i IDU pro český kulturní ekosystém, ale také ve vztahu k jiné příspěvkové organizaci MK ČR, Národnímu divadlu, o jehož budoucnosti se v nedávné době rovněž rozhodovalo. V druhé polovině loňského roku tu proběhlo výběrové řízení na nového ředitele, v němž zvítězil Martin Glaser, který se funkce ujme až za tři roky, protože, jak poznamenal Baxa při jeho jmenování, „jedním z rysů vyspělé kulturní společnosti je předvídatelnost, nezbytná pro odpovědné a úspěšné řízení velkých a významných kulturních institucí“. Není jasné, proč v případě IDU a NIPOS tato teze najednou neplatí, a je to tím nepochopitelnější, že ministerstvo aktuálně připravuje koncepci Státní kulturní politiky 2026+, která má určit směřování kulturního sektoru v následujícím desetiletí. Dávalo by smysl v jejím rámci znovu promyslet rovněž strukturu příspěvkových organizací a postupovat přitom systematicky, na základě analýzy a expertních konzultací. Aktuální jednání ministerstva působí přesně opačně a hrozí nebezpečí, že svými kroky paralyzuje dvě důležité kulturní instituce, aby získalo – co vlastně?
Autorka je teatroložka.