V Libanonu a v jeho sousedství se toho v posledních týdnech děje příliš mnoho: příměří, pády režimů, nové vlády, porušování příměří. Místní obyvatelé nevědí, zda mají dřív truchlit, nebo se radovat. Společností se šíří především obrovské vyčerpání, ale občas se objeví záblesk naděje.
„Mám pocit, že jsem se pořádně nenadechla od revoluce v roce 2019,“ říká mi pětatřicetiletá hudebnice Májá. „Poslední rok a půl byl úplně strašný, ale co to jako mělo být těch posledních pár měsíců, to tedy vůbec nechápu,“ shrnuje Bejrúťanka drúzského původu. Lidé po celém Libanonu prožívají směs úlevy, smutku, radosti i obav. Jindy naopak necítí nic, množství emocí je otupí. Společnou zkušeností mnoha z nich je vyčerpání. Libanonci si na ramenou nesou několik pater traumat. Stalo se toho zkrátka příliš mnoho, což se odráží i ve snížené intenzitě reakcí na aktuální události v Libanonu a jeho bezprostředním okolí.
Okamžitě po vyhlášení příměří s Izraelem se téměř všichni z milionu vysídlených obyvatel vracejí domů. Kolony aut, naložené matracemi a vším, co se dalo při útěku sbalit, troubí a lidé nadšeně mávají z oken. Sociální sítě jsou v následujících dnech zaplaveny videi, na nichž navrátilci líbají zem ve svých vesnicích, odklízejí trosky …
