Malvern 2024, 110 s.
Případné kritiky povídkového debutu Veroniky Korjaginy jsou předem odsouzeny k neúspěchu. Výčet pochybení a dobré rady autorce by totiž nakonec vyzněly stejně jako krajně nesympatický, shovívavým paternalismem nasycený proslov, jímž univerzitní učitel v povídce X mečů hodnotí protagonistčinu seminární práci. A podobných nerovných souvztažností nalezneme v knize vícero. Třeba v případě dívky, která jde navštívit své rodiče a šikanuje ji kocour, zosobňující vztahová provizoria, netečnost a každodenní mikrodávky rodinného násilí. Spojujícím prvkem povídek je holub, který buď proletí kolem, nebo pozoruje děj, a oproti lidským postavám má tu výhodu, že si nepřipadá nechutný a je sám sebou. Možná je to trochu umělé pojivo, ale holubi, kteří jsou obvykle nenáviděni a hubeni jako přemnožení škůdci, tu aspoň fungují jako kontrapunkt k lidem. S nimi je to totiž o dost horší, protože většinou fungují jako „komín, kterým se prohání popel a dým a zlí duchové“, nebo pociťují odcizení a ztrátu bezprostředního prožívání, případně propadají do šílenství kvůli tomu, že „Češi jsou břečka“. Pěkná je povídka Urga, popisující vnitřní pochody kulturní antropoložky, která míří na Slovensko zkoumat Romy. Po cestě tam i zpět hrdinka v mnoha přesných výpadech zdrtí všemožné akademické absurdity, toxické navyklosti a nesamozřejmá privilegia. Do knihy se hůře vpravuje, první texty jsou roztříštěnější (úvodní navíc kypí nečekanou stylizací), avšak od čtvrté povídky se obrysy ostří a začíná být jasné, že se tu angažovaně pojmenovávají bolesti dneška.