V nových verších Kamil Bouška více než obvykle pozoruje své okolí. Nechává se jím opájet či drtit, zkoumá jeho barvy nebo zaznamenává nahodilá setkání. Průběžně ale probleskuje napětí mezi prostým bytím a nenasytnou ostrostí aligátořích čelistí: „Jedenáct hodin dopoledne / a čekání pokračuje – / vůbec tenhle byt, drahý nájem, / není kam odejít, / ale kdykoli tě můžou vystěhovat.“
Sestup
Vím, že nechceš sejít dolů
a podcházet železniční viadukt
ani po mírném svahu a měkké cestě.
Ne teď, když tady nahoře červeně
žhnou javorové listy a vidíš celou
škálu toho, co se marnotratně dává.
Město pod tebou stojí pod obloukem šedi
zkropeným perletí zastřeného světla.
Matné barvy střech a pod nimi
vikýře, podkroví, terasy, balkóny,
život, skromná soukromá zahrada,
žluklé sklady, autodílna.
V hotelových pokojích se větrá.
Podzimní vzduch vchází
do černých obdélníků oken v okrové zdi.
Vypil horké dny, vysál dech a jejich těla.
Sejdi dolů do prázdného parku,
i když altán uprostřed je příliš křehký,
vejdi mezi vetché pilíře z lakovaného dřeva.
Přivítej vítr a hrsti deště.
Den
Přišel nový jako starý.
Strašák, hastroš přiškrcený límečkem
v převleku za včerejšek –
co je to za módu? Unavuje, nudí.
Kde v sobě vzal drzost někoho budit.
Proč otvírat oči a vstávat …
