Větrné mlýny 2024, 44 s.
Třináctý svazek debutantské edice Mlat dává signál už svým názvem. Z očekávaných ohrožených druhů se stávají ohrožení druzí – encyklopedická kategorizace se překlápí ve všeobecnou pozornost k okolnímu světu, kterou si zaslouží tvorové, rostliny i horniny bez ohledu na druhové určení. Půvab knihy však nespočívá v antiesencialistických sloganech typu „jsem-li mnohým / jsem nebezpečná“ či „co takhle se vyvlastnit“. Pro poetiku Králové se mi zdá podstatnější budování napětí mezi odměřeným, analytickým výrazem a úzkostí z pojmenování – dochází zde k neustálému slovnímu přeskupování, vznikají neobvyklé kolokace, znovunalézá se řeč. Důsledkem tohoto neustálého obmýšlení jsou verše, které titulní protékání nejen hlásají, ale svým jazykovým nábojem ho i realizují. Například verš „přijímáme tělesné teplotní rekordy“ do sebe vstřebává prostupování krajiny a člověka; jindy se slévají smyslové počitky: „drtím mezi stoličkami / vidinu konce světa“. Téma pojmenování je pro sbírku zásadní, což se propisuje i do „názvů“ – bezejmenné texty nejsou označeny konvenčními třemi hvězdičkami, nýbrž slovem „nenazváno“. Slabinou autorčina přístupu je skutečnost, že některé básně jsou zatíženy abstrakty v takové míře, až se zdají být spíše ozvláštněnými „výcucy“ z teoretických textů. I proto si vážím pasáží, které jsou zdánlivě prostší, ale ve své uvolněnosti vlastně mnohem tekutější: „spávám tam / kde sis rozbila hlavu o pelest / nemůžu si přestat představovat / chuť krve na prostěradle“.