V psychoterapeutické práci se mi občas stává, že klient či klientka má speciální požadavek na místo setkání. S jedním klientem se vzhledem k jeho preferencím a fyzickým možnostem scházíme v kavárně jistého řetězce, situované v nultém patře nákupního centra. Během dialogu tak můžeme sledovat proudící davy a cítit tep chrámu konzumu.
Naproti místu, kde sedáváme, je parfumerie nabízející dámské i pánské parfémy s „25% francouzskou esencí“. Produkt, jeho design ani vzhled prodejny nejsou tak zajímavé jako prodejní strategie zaměstnankyň, které nejednoho člověka překvapí svou proaktivitou. „Dobrý den, pane, jak se máte? Já jsem Veronika,“ zdraví prodavačka zmateného padesátníka a podává mu pravici. „Pojďte dál, velmi by mě zajímal váš názor,“ dodává neodbytně. Muž se vysmekne, s mírným odporem poděkuje a rozloučí se. Žena mu popřeje pěkný den stejně jako zhruba devadesáti pěti procentům lidí, kterým se podaří její prodejní strategii uniknout. „Dnes máme speciální akci, dvacet pět procent sleva.“ „Ale vy dnes vypadáte radostně! Co se ještě opečovat koupí parfému?“ „Pojďte mi pomoct, mám tu dnes speciální průzkum!“ Těmito a dalšími podobnými obraty se prodavačka pokouší oslovit desítky procházejících. „Prosím, můžete mě nechat být? Ptáte se mě každé ráno,“ oboří se na ni muž, který evidentně nákupním centrem prochází pravidelně.
Pár jedinců manipulativním technikám podlehne a parfém, o němž ještě před dvěma minutami nevěděli, že existuje, si za zhruba dva tisíce korun koupí. Ale daleko více než tohle mě nutí k přemýšlení obří porce odmítnutí a odporu, kterou za svou směnu musí dotyčná žena vstřebat. Jak to asi zvládá, honí se mi hlavou po každém sezení v nákupním centru. Jakou formou vzdělávání a přípravy si prošla? Je za svou práci důstojně ohodnocena? Chodí také na terapie?