Je to jen pop

Na přelomu loňského jara a léta odvysílal Český rozhlas Wave podcastovou sérii Anatomie lovesongu, v níž Karel Veselý zpovídal současné české autory a autorky skladeb zachycujících pocity na škále mezi zamilovaností a srdcebolem. Pořad předznamenal podzimní vydání knihy Hudba srdce. Metafyzika popu, v níž se Veselý zaměřil převážně na angloamerické hudebníky a hudebnice od padesátých let minulého století. Pomocí dobových populárních hitů se snaží evokovat nejen vývoj kulturního a společenského diskursu spojeného se zamilovaností a láskou, ale také proměny genderových a sexuálních identit.

Oheň, úzkost, srdce

Hudba srdce je třetí autorovou velkou hudebně publicistickou prací. Kniha Hudba ohně (2010, rozšířené vydání 2022) platila za přelomovou publikaci, která nabídla na tuzemské poměry nebývale progresivní pohled na dějiny populární hudby, konkrétně té afroamerické, jejíž globální vliv byl spolu s rozmachem rapu stále patrnější i u nás. Přestože výroky typu „afroamerická kultura svedla (…) svoji válku vítězně, Barack Obama v Bílém domě je toho důkazem“ mohou dnes působit úsměvně, kniha dobře reflektovala dobového ducha „poptimismu“ – na rozdíl od většiny tuzemské knižní produkce zaměřené na hudební pop, která dodnes omílá životopisy rockových ikon, případně vyčpělé historky z tuzemského undergroundu.

Ještě zásadnější byla publikace Všechny kočky jsou šedé. Hudba úzkosti (2020), kterou Veselý koncipoval na základě svého podcastu Černé slunce a na níž se jako spoluautor podílel Miloš Hroch. Desátá léta 21. století se v anglojazyčném prostředí kulturně vyprofilovala až ve své druhé půli, kdy obamovskou naději vystřídala trumpovská beznaděj. Autorská dvojice se proto soustředila na všudypřítomnou sklíčenost. Po pěti letech se dá říct, že obsah díla stále rezonuje, a oba tvůrci si mohou s klidem připsat zásluhy o vytvoření jedné z nejdůležitějších hudebně publicistických prací u nás.

S ohledem na předchozí dvě knihy se nicméně nabízí otázka, proč si Veselý tváří v tvář postpandemickému světu, s vyhlídkami ještě horšími než v roce 2020, zvolil právě – na první pohled kontrastní – milostné téma. V úvodu Hudby srdce popisuje, jak si během pandemie všiml, že se z hitparád postupně vytrácejí písně o lásce. Dal si tedy za úkol rozebrat dějiny oblíbených „zamilovaných“ skladeb a snad i přijít na kloub tomu, proč popové lovesongy mizí. Prostřednictvím filosofických rámců a feministické teorie Veselý analyzuje nejen texty písní, ale i životní osudy hudebních ikon a nejrůznější subkultury, jež byly s populárními žánry provázané.

Nejen velcí muži

V prvé řadě je nutné zdůraznit, že kniha naplňuje cíle, které si autor předsevzal. Veselý v sobě nezapře zkušeného stylistu, a i když občas narazíme na sporné překlady anglických textů, podobné detaily nejspíš nebudou na běžné čtenářstvo působit rušivě. A právě laickému publiku je text uzpůsobený – mimo jiné tím, že každý teoretický koncept je zde pečlivě vysvětlen. Autora šlechtí, že přitom nadále čeří vody ideologicky homogenního českého rybníčku oborově spřízněné literatury a vnáší progresivní levicové myšlenky do všeobecného povědomí.

I jeho výklad dějin sice mnohdy stojí na narativu o „velkých mužích“, vzhledem k pojetí tématu ovšem asi dává smysl soustředit se na jednotlivé tvůrce. Nejpodnětnější jsou nicméně pasáže, v nichž se Veselý zaměřil na hudební scény, jejichž příslušníci se často označovali za queer nebo trans. O to větší škoda je, že se kniha věnuje LGBTQ+ jen v kapitole o disku a pak v samotném závěru, a vůbec nezmiňuje queer stylizaci či recepci některých skupin z osmdesátých let, jako byli Soft Cell, Euryth­mics nebo v knize zcela opomenutí Frankie Goes to Hollywood.

Veselý názorně ukazuje, jak se potenciálně revoltní hnutí jedno po druhém gentrifikovala a reteritorializovala vlivem neoliberální hegemonie. Právě individualizaci spojenou s pozdně kapitalistickým společenským řádem přitom viní z úbytku milostného citu (nejen v hudbě). Když v úvodu varuje, že se téma lásky za staletí vyčerpalo, vlastně tím omlouvá předvídatelnost prvních kapitol, které tu a tam připomínají jakousi „woke“ učebnici hudební výchovy pro deváté třídy – ovšem kéž by deváťáci četli Karla Veselého!

Znovu vykládat

Při analýze citového života v kapitalistické společnosti Veselý odkazuje k Erótu a civilizaci (1955, česky 1965) Herberta Marcuseho. Možná by mu ale více pomohla kulturní sémiotika jiných členů frankfurtské školy, zejména Dialektika osvícenství (1947, česky 2009) Maxe Horkheimera a Theodora W. Adorna. Umožnila by mu totiž více zdůraznit umělou, marketingovou podstatu popových textů. Je sice hezké připomenout fiktivní postavu reklamního agenta Dona Drapera, ale proč ji zároveň nedat do spojitosti například s Tonym Asherem, v knize zmíněným copywriterem Beach Boys?

Spolu s Marcusem autor zmiňuje i svůj nejpatrnější vzor, totiž Marka Fishera a zejména jeho nedokončený Acidový komunismus, posmrtně vydaný v souboru K­-Punk (2018, česky 2022). Anglický teoretik dementuje výrok Margaret Atwood slovy: „Minulost se ‚jednoduše‘ nestala – minulost je třeba znovu a znovu vykládat.“ Hudba srdce se tohoto kréda drží, byť místy poněkud nedůsledně. Ne, že by bylo nutné vynášet morální soudy, ale působí poněkud nekonzistentně, když autor upozorňuje na zločiny Phila Spectora, Chrise Browna nebo Dr. Lukea, ale beze slova přechází prohřešky Mikea Lovea nebo paktování Beach Boys s Charlesem Mansonem. Podobně v souvislosti s queer počátky diska Veselý vyzdvihuje Donnu Summer, která přitom nechvalně proslula údajnými homofobními výroky, za něž se po zbytek života omlouvala, poněvadž si uvědomovala, že si nemůže dovolit o queer posluchačstvo přijít.

Je pochopitelné, že se nedá zmínit všechno, ale některým pasážím by přece jen prospěla větší nuancovanost. Například Michael Jackson je nemilosrdně rozcupován pomocí kontroverzní recenze alba Bad (1987) od Grega Tatea, který „krále popu“ obvinil ze sebenenávisti a rasismu, aniž by vzal v úvahu širší kontext proslulého videoklipu k titulní písni. Zvláštní je i to, že sebevraždu Iana Curtise spojuje Veselý primárně s jeho milostným životem, spíše než se zpěvákovými dlouholetými depresemi a epilepsií. Stejně tak by stálo za to se dopídit, odkud se autor dozvěděl, že spisovatelka Ayn Rand vycházela z mnohdy překrucovaného filosofického díla Maxe Stirnera.

Vzato kolem a kolem jsou však podobné výhrady jen výčtem drobností. Pokud v disko kouli namísto foucaultovské heterotopie začínáme vidět panoptikon, možná bychom si měli přiznat, že se více než srdcem necháváme vést žlučí. I tak nás ale musí obměkčit Veselého vyznání lásky k autistickému synovi a doznání se k nevěře. Na první pohled optimisticky laděná kniha tak v konečném důsledku vyznívá hořkosladce – a některé trendy v hudebním provozu to jen umocňují, ať už se bavíme o facechecku při vstupu do klubů, nebo o reakcionářských postojích vůči diverzitě, upomínajících na projevy agrese během takzvané Disco Demolition Night v Chicagu 1979. Nezbývá než doufat, že nesobeckou lásku najdeme všichni a že Karel Veselý nebude nucen v nadcházejících letech psát o hudbě nenávisti.

Autor je překladatel.