CD, Tanzprocesz 2024
Altsaxofonista Jean-Luc Guionnet patří ke generaci, která vstoupila na improvizační scénu počátkem nultých let, kdy bylo v plném proudu experimentování s neidiomatickými zvuky a redukcí hudební události na pár často sotva slyšitelných tónů. Na obojím se výrazně podílel, ale zároveň se nezdráhal přihlásit k freejazzové tradici, což se projevilo jednak smyslem pro agresivní témbr, jednak citem pro frázování. Tato kombinace ve spojení se značnou mírou virtuozity slibuje napětí, ale také s sebou nese hrozbu rutiny – tu naštěstí Guionnet rozptyluje svou schopností hru překvapivě utnout. O něco mladší Jean-Philippe Gross přišel na scénu v podobnou dobu jako Guionnet, jen s odlišným zázemím: pracuje s elektronikou a jeho východiskem je kompozice, byť otevřená manipulacím se zvukem v duchu musique concrète. Těžko si ho spojit pouze s jedním přístrojem, vhodnější je uvažovat o soustavách, kterými signál vrství, ohýbá a filtruje. Podobným způsobem pracuje leckdo, Gross se ovšem (na rozdíl třeba od většiny hráčů na modulární syntezátory) neomezuje na vnitřní oscilace. Spíš staví na různorodém vstupním signálu, jehož akustické parametry svými manipulacemi mění a tím režíruje jeho umístění ve zvukovém poli. S Guionnetem spolupracuje od minulé dekády a aktuální album, poskládané z útržků starších zkoušek, nabízí potěšení z deformace saxofonového preludování, ať už ostrými střihy, narušujícími hypnotické repetice či panoramatické vrstvení, nebo zkreslením, které dechovému nástroji bere jeho symptomatický zvuk.