Malvern 2024, 121 s.
Martinu Danešovi, z jehož díla nejvíce zarezonoval román Rozsypaná slova o posledních letech Karla Poláčka, vyšla další kniha povídek. V podstatě se tu využívá kopyto, na němž už byla vyklepána tisíc a jedna variace: krátké příběhy jsou plné typizovaných postav, většinou nejrůznějších lúzrů a ztracenců, a noří se do jejich vztahů. Danešova analýza všednodenních marných bitev však zdaleka nedosahuje chirurgické přesnosti a poetické hloubky Viktora Špačka nebo tragikomiky, jež zmítá životy „chudinků“ loňského debutanta Michala Skalníka. Postavy jsou šedivé, mělké a málo životné. A podobně působí i samotné povídky, které si přečtete, a za chvíli netušíte, o čem byly. Příběhy navíc mají poněkud očekávatelné konce s křečovitým dozvukem. Z popisu dětské krutosti ve Znamení hanby nebo z náhlého genderového zvratu v povídce Alfa-samcův pád by se jistě daly vytěžit efektní pointy, všechno ale vyšumí do ztracena. Z mého pohledu byly cenné tři povídky, které přímo pojednávají o spisovatelském puzení. Nedokážu říct, jestli jsou lepší, nebo horší než ty „vztahové“, ale dá se v nich nalézt pevný bod, o nějž se lze opřít při hodnocení nijakosti knihy. V Posledním slovu o věrohodnosti si postava spisovatele stěžuje, že mu nakladatelský redaktor nařídil vyřadit ze sbírky povídku kvůli nevěrohodnosti. Následuje návštěva „věrohodné reality“ a jakási disputace o realističnosti v literatuře. Tajemství literatury však netkví v realističnosti nebo „rozdávání radosti“ čtenářům, ale v tom, zda se čtenářem dovede komunikovat a není prostě jen nudná.