Do divadla chodíme strávit příjemné chvíle: zhlédnout představení, případně si o něm s přáteli pohovořit. Sociologové zde ale nacházejí hustou síť vztahů, které lze zkoumat a interpretovat. Jak k takovému výzkumu přistoupit? A proč by sociologie neměla na objekty svého zkoumání pohlížet jako na morčata v kleci?
Jaký je vztah mezi sociologií a divadlem? Tradiční, nesymetrický přístup by předpokládal jasné rozdělení rolí: sociologie coby vědecká disciplína studující „společenské struktury“ analyzuje divadlo jako objekt svého výzkumu, odhaluje skryté mechanismy jeho fungování a zasazuje je do širších sociálních a mocenských souvislostí. Tento pohled, zakořeněný v kritické sociologii, například v bourdieuovské sociologii umění, vychází z přesvědčení, že hlavním úkolem sociologa je demaskovat poziční a mocenské vztahy na společenských polích překryté fasádou vzletných slov a příběhů.
Co když ale budeme divadlo vnímat ne jako pouhý pasivní objekt výzkumu, ale jako aktivní činitel podílející se na produkci samotného vědění? Co když se sociologie a divadlo setkají v dialogu rovného s rovným, který umožní, aby různí aktéři, umělecká díla či praktiky „promlouvali vlastním jazykem“? A co pro tento posun musí sociální věda udělat? Na tyto otázky jsem se snažil odpovědět …
