Jak pije holub hřivnáč? Tak, že bez ohlédnutí utíkáš ke knihovně pro slovník, abys to vůbec nějak zmohl.
Zjeví se z dubu a už má všechno vyměřené.
Přistane na kraj zahradní vany, jako by tam zaklapl – na centimetr přesně v místě, kam dosedl včera i předevčírem. Nesrovná se ani nerozhlédne, rovnou se převáží a nabere vodu. Zdvihne pak trochu hlavu a nechá ji stékat do hrdla a voda, jak pod peřím proudí dál a hromadí se mu v břiše, hřivnáče svou vahou pozvolna překlopí nazpátek do rovnovážné polohy. Holub to opakuje. Podobá se přitom rozměrnému, ale nejlehčímu plováku; připomíná mi dokonce obyčejný rybářský splávek, který se potápí pod hladinu a noří ven při prvních ducnutích velké a tlusté ryby. Ryby velké a tlusté asi jako holub hřivnáč, spíš ještě o hodně tlustší.
Při tom zobání vody a vážení o mně celou dobu ví, ale vůbec si mě neprohlíží. Vždycky hledí netečně a jakoby skrz mě.
Z řady borovic v sousední zahradě vychází suché luskání, samo od sebe, jako vždycky; …
