Čtenářstvo poezie pravděpodobně nepřekvapí, že básnický jazyk může vyjadřovat různá morální poselství a deklarovat nebo naopak sofistikovaně zpochybňovat různé veřejné postoje. Pro sociologickou perspektivu, očekávající uchopitelné významy, je nicméně zásadní role nejednoznačnosti sdělení výzvou.
Idealizující nebo naivní pojetí poezie tvrdí, že pokud básní dostatečně zatřeseme, určitě z ní vypadnou nějaká etická poselství. Totéž se tvrdí i o básnících a básnířkách. Budeme-li na ně tlačit dostatečně dlouho, jistě vyjeví nějaké morální stanovisko, které bude navíc obdařeno uměleckou průrazností. Literární sociologie orientovaná na význam ukazuje, jak estetično tyto romantické představy o poezii nabourává, i když zároveň stále přispívá k chápání morálního významu básně. Taková sociologie se přitom dívá dvěma směry: na způsoby, jimiž autorstvo zachází s etickými otázkami, a na to, jak text ovlivňuje žité světy publika. Můžeme to ilustrovat na básni Oběť (v orig. Casualty) irského laureáta Nobelovy ceny Seamuse Heaneyho.
Bez morálních jistot
Báseň vypráví o odmítnutí snadných odpovědí a nepřípustného moralizování. Gesto odmítnutí vyvěrá z prostoru mezi vypravěčem a hrdinou básně, severoirským rybářem. Tím byl Heaneyho přítel Louis O’Neill, štamgast …
