Největší a nejodpornější tajemství

„Napůl otupený jsem klesal hlouběji, prošel jsem přes opuštěná města mexického typu a exotické, ještě neobjevené skvělosti. Zhrozen jsem se zkoušel držet na povrchu, soustředit se na vnější svět, na okolí. Na čas jsem uspěl. Pak jsem pozoroval Ernsta Jüngera, tak obrovského v místnosti, houpajícího se dopředu a dozadu, mocného kouzelníka,“ píše Albert Hofmann v knize LSD, mé nezvedené dítě (1979, česky 1997) o jedné z psychedelických seancí, které si s německým spisovatelem Ernstem Jüngerem dopřávali od roku 1951. Na prvním společném sedánku Jünger dostal velmi opatrnou dávku LSD a Hofmannovi poté řekl, že „v porovnání s tygrem meskalinem je vaše LSD jenom kočka domácí“. Ale jak se z Hofman­novy knihy dále dozvíme, v roce 1970 se díky mnohem vyšší dávce ocitli „blízko u nejzazších dveří“ a Jünger vzal tuto inspirující substanci na milost. O tom se lze ostatně dočíst i v jeho do češtiny dosud nepřeložené knize Annäherungen. Drogen und Rausch (Přiblížení. Drogy a opojení, 1970).

Výše nastíněný kontext se k Jüngerově no­vele Návštěva na Godenholmu (Besuch auf Godenholm, 1952) váže především tím, že vyšla po autorově první zkušenosti s LSD. Ta byla spíše vizuálního rázu a podle Hoffmannových slov se v knize odrážejí některé skutečnosti, které během intoxikace prožili. Vzhledem k tomu, že autor měl již podstatně intenzivnější zkušenosti s meskalinem, však novelu můžeme číst obecněji jako autentickou zprávu o hlubokém prožitku hraničního stavu vědomí – tedy nejen jako zprávu o jedné intoxikaci, ale jako záznam mystického vhledu, osvícení, šílenství nebo prožitku blízkosti smrti.

Zažehnat nepokoj světa

Autor, který na konci dvacátých let prošel fascinací totalitarismem, ale prohlédl a napsal svou nejvýznamnější prózu Na mramorových útesech (1939, česky 1995), v níž vizionářsky předjímá tragédii druhé světové války a hrůzy páchané autoritáři, je dodnes vnímán poněkud kontroverzně. Návštěvu na Godenholmu, jak píše v doslovu Ivan Jirovský, lze brát jako beletristický pendant o rok dříve vydaného eseje Chůze lesem (1951, česky 1994), do nějž Jünger vtělil své názory na svobodu jedince a formuloval v něm vůli stát mimo systém. Což se mu povedlo natolik, že se k němu dodnes odkazují anarchisté, kritici konzumerismu, antivaxeři i náckové.

Vyprávění Návštěvy na Godenholmu plyne klidně a tiše, s odbočkami do minulých dějů v životech několika málo postav, ale pod povrchem se občas ozvou temné tóny, které čtenáře překvapí svou intenzitou a hrozivostí. Skromný děj je v podstatě vystižen názvem knihy. Trojice hledajících přijíždí na loďce z temného severského pobřeží na ostrov Godenholm, kde sídlí jejich učitel jménem Schwarzenberg. Žije tu na statku s hospodyní a pomocníkem s temnou minulostí a jeho následovníci za ním chodí, aby zkoumali hlubiny mlčení. Schwarzenberg „má schopnost zažehnat nepokoj pohánějící náš svět – ono kyvadlo, jehož kmitání se přenáší na legie ozubených kol, převodů a strojů“. Zdá se, že ho obestírá okultní nimbus nebo jakýsi psychedelický aerosol, jenž mění vědomí lidem v jeho okolí, prohlubuje jejich vnímání a zprostředkovává jim poznání a z něho plynoucí radost i utrpení.

Moudrost nadřazená dějinám

Skeptický neurolog Moltner a optimistic­ký archeolog Einar se setkali na bojišti druhé světové války a na konec světa, kde vládne šedá barva a život připomíná spánek, je dovedla touha po nalezení či alespoň pochopení něčeho vyššího. K učiteli se uchylují s místní dívkou Ulmou, jíž je sice věnována nejmenší pozornost, ale v příběhu hraje významnou roli. Vlastně není jasné (a ani důležité), co konkrétně na ostrově hledají. Jedná se o pokus nebo snad o hru, ta má ale životní důležitost: „Snaha zkoumat v malých skupinkách situaci, společně jí vzdorovat a zkoušet své síly, nebyla vůbec marná. Nebylo to nic nového, vždy existovaly podobné postupy v dobách velkých otřesů – v pouštích, klášterech, v poustevnách, ve stoických a gnostických společenstvích, v kroužcích obklopujících filosofy, proroky a zasvěcence. Vždy existovala moudrost nadřazená dějinnému násilí a nutnosti.“

Moment, kdy se zastaví čas a začnou se dít nejrůznější magické synestezie, lze bez přehánění označit za jeden z nejkrásnějších (a zároveň nejděsivějších) popisů rozšířeného vědomí či zasvěcení. Hledači se octnou v oku bouře, a když přemohou strach a projdou symbolickou smrtí, propadnou se do nepopsatelného klidu a otevřou se jim nepoznané světy. V klíčovém okamžiku, kdy se pochyby zhroutí i s okolní realitou, zjistíme, že tu vlastně nejde o nic jiného než o podstatu života: „Blížilo se to, před čím všichni prchají, co každého žene do náruče jeho nejdražších, do nejdůvěrnější blízkosti. Bylo to největší tajemství, nejodpornější tajemství na této zemi, strašná ohavnost. Viděli přicházet to, o čem všichni vědí a schovávají se před tím ve svých špeluňkách, když temnota roste s každou vteřinou. To je ten osten v těle, matka všech ostatních druhů hanby.“

Tím se obloukem vracíme k psychedelické zkušenosti, jejíž smysl nespočívá v zábavě, ukrácení času nebo sbírání zážitků. Její prapodstatou je totiž nahlédnutí smrti a následná katarze, postupné navracení se do reality a integrace smrti do běžného života. Nejde o memento, ale o prosté vidění života prizmatem smrti. A to se Jüngerovi v Návštěvě na Godenholmu podařilo zprostředkovat. Někdo by to mohl nazývat nihilismem, ale mnohem spíš jde o plnější nahlédnutí skutečnosti. Jde jen o to, jak moc se tímto poznáním necháme pohltit.