Odborové organizování v kultuře není jednoduché zejména kvůli roztříštěnosti a fluktuaci lidí na volné noze. Jiná je situace umělců a dalších kulturních pracovníků s klasickým pracovním úvazkem – ať už se jedná o členy orchestrů, zaměstnance galerií a muzeí, nebo jiné pracující v příspěvkových organizacích.
V minulém textu (viz A2 č. 5/2025) jsem si posteskla nad poměrně malou odborovou organizovaností pracujících v tuzemské kultuře. Primárně jsem myslela na složitou situaci těch, kdo pracují na volné noze. Z charakteru kulturního provozu vyplývá, že je vysoká poptávka po lidech, kteří nemají stálou práci ani úvazek, ale fungují na bázi krátkodobých projektů a nepravidelných odměn. Kvůli nízkým platům pak musejí tito pracovníci a pracovnice zpravidla obstarávat několik projektů najednou, aby se uživili, a tato nadměrná zátěž jim znemožňuje věnovat se dalším aktivitám, včetně odborového organizování. Není to ale jen vyčerpání, co znesnadňuje organizování na kulturní scéně. Velkým problémem je i to, že pracující spolu nesdílejí pracoviště, pravidelně se nepotkávají, a nedochází tak ke vzájemnému porozumění, díky němuž by svou prekarizovanou pozici vnímali ne jako individuální nesnáz, ale jako výsledek systémového nastavení. Jiné je to ovšem u těch, kdo se při práci pravidelně setkávají, …
