Režie RaMell Ross, USA, 2024, 140 min.
Premiéra na Amazonu 11. 2. 2025
Hraný debut amerického dokumentaristy RaMella Rosse patřil k formálně nejradikálnějším snímkům nominovaným letos na Oscara. Adaptace románu Colsona Whiteheada, za který autor v roce 2020 získal Pulitzerovu cenu, sleduje osud černošského chlapce, jenž se v šedesátých letech minulého století ocitl v nápravném zařízení – což byla jedna ze zkušeností se systémovými nespravedlnostmi té doby, s nimiž se hrdina setká. Ross se však vyhýbá výčtu krutostí a nelegálních aktivit, které postihuje předloha založená na skutečném případu. Naopak cíleně omezuje zorné pole, a to doslova: snímek je natočený z pohledu protagonisty, jako série impresí, v níž se prolínají vzpomínky, dokumenty i archivní záběry. Prvních několik desítek minut tak ani nespatříme tvář hrdiny, dokud nenatrefí na společníka, který jej poprvé vytrhne z izolace a samoty. Tento zvláštně intimní styl vnesl do americké kinematografie Terrence Mallick svým filmem Strom života (Tree of Life, 2011) a jinými snímky. A zprvu je to pozoruhodný koncept, umožňuje totiž divákům „být v kůži“ protagonisty, sledovat zblízka pohledy a chování druhých a cítit tlak i útlak, jemuž byli vystaveni Afroameričané. Jenže odvážný formát se s postupem času vyčerpává a má paradoxně opačný efekt: místo aby diváka vtahoval, začne mít spíše odcizující účinek, což je ještě posíleno střídáním časových rovin. Nickel Boys tak ve výsledku představují záslužný, promyšlený, ale v jádru apartní filmový esej, jakkoli mu nelze upřít snahu nahlížet známá témata z nové perspektivy.