Venuše ve Švehlovce, Praha, psáno z reprízy 12. 3. 2025
Soubor Divadlo Láska přinesl na scénu Venuše ve Švehlovce nostalgii za létem v inscenaci, která prověří diváckou představivost. Posthumanistická hra současné finské dramatičky Pipsy Lonky v režii Johna Blondella poeticky stírá hranici mezi lidmi a racky a dává prostor zkoumání vlastností a prožitků, jako jsou chamtivost nebo intimita. Postavy racků nenabývají konkrétních charakteristik, ale fungují jako chór, nebo spíše – v tomto případě – hejno. Šestice herců a hereček si předává vypravěčskou roli a popisuje jednotlivé scény z přímořského resortu: od idylického válení se na pláži po hysterické pojídání fish’n’chips. Zejména Lucie Ingrová s Šárkou Šildovou svým přednesem dokážou zaujmout. Ve hře se střídají filosofické úvahy se zcela protichůdnými, emocionálními polohami: smích se mísí se studem, stesk se zmatením. Silné imprese podněcují divákovu imaginaci. Klidně bych se mohla přesunout na pláž a poslouchat inscenaci jako podcast. S tím ovšem souvisí také nedostatečné využití jevištních složek, například projekce. Naopak jako nadbytečný se v průběhu představení ukazuje počet obsazených herců, kteří svým vířivým pohybem po jevišti evokují pohyb mořských ptáků kroužících po nebi. Ti občas slétnou na okenní římsu, aby nahlédli do našich příbytků, a opět s křikem odlétnou. Čtyři dny blízkosti nesoudí ani neobhajují – jen okem racka pozorují podobnost živočišných druhů, které toho mají společného více, než by se na první pohled mohlo zdát.