Poslechněte si konec

Volná improvizace má v rámci menšinové hudby výsostné postavení, které je dáno tím, že se v ní daleko více než v jiných hudebních oblastech zohledňuje tvůrčí proces. To, co v komponované hudbě zpravidla chápeme pouze jako cestu k výslednému tvaru, jíž publikum většinou nevěnuje pozornost, se tu nejen nezakrývá, ale dokonce se mnohdy staví do centra dění. Důvodem, proč mám potřebu na tohle specifikum improvisingu upozornit v souvislosti s nahrávkou When It Rains It Pours Faridy Amadou, belgické hráčky na elektrickou baskytaru a pedálové efekty, je věta „Listen to the end of the virtuous circle“ (Poslechněte si konec virtuóz­ního kruhu), která vyvstane, pokud vedle sebe seřadíte názvy jednotlivých tracků. „Virtuous circle“ zjevně odkazuje na ustálené spojení „vicious circle“ (bludný kruh) a jedná se o trefnou obměnu, protože virtuozita se skutečně může snadno stát bludným kruhem.

Je tu ovšem ještě jiný začarovaný kruh. Improvizovaná hudba má ty nejlepší předpoklady pro to, aby se dala považovat za antikapitalistický fenomén. Akcentováním procesu tvorby na úkor výsledného produktu vytváří ideální podmínky k tomu, aby se vzepřela systému zaměřenému na výkon a zisk. V běžném hudebním provozu se ale i o takto založené tvorbě hovoří marketingovým jazykem, který je v rozporu s jejími zásadami. V tomto světle se problém virtuozity jeví jako malicherný – spíš bychom se měli všemi silami snažit vystoupit z bludného kruhu komodifikace. Není koneckonců jednou z příčin neúspěchu antikapitalisticky zacílených aktivit právě fakt, že kapitalismus nelze porazit jeho vlastními zbraněmi?

Stručně a přesvědčivě?

Ale zpátky k Faridě Amadou. Nepochybně si zaslouží pozornost i z jiného důvodu než proto, že jde o „inspirativní improvizátorku, která se řídí svou hudební intuicí a bystrostí a vytváří skutečně jedinečný zvukový svět“, jak se můžeme dočíst v promomateriálech k loňské nahrávce, podle nichž „zní improvizovaná hudba málokdy tak stručně a přesvědčivě“. Hlavní motivací je – proč to nepřiznat? – blížící se koncert v pražské MeetFactory, kde se Amadou představí v sólovém setu společně se skupinou Holy Tongue. Upřímně řečeno, samotná deska by za zvýšenou pozornost nejspíš nestála. Anotace na webu MeetFactory ji sice (v souladu s tím, co bylo popsáno výše) hodnotí jako „skvělou“, sám za sebe ale musím konstatovat, že jsem slyšel kvanta přesvědčivějších (i stručnějších) improvizačních nahrávek.

Promotérskému hlasu je nicméně třeba přitakat v tom, že album těžko může „plnohodnotně zprostředkovat intenzitu a transformativnost [koncertního] zážitku“. Tohle pořadatelé koncertů tvrdí vždy, ale zrovna tady to sedí. Souvisí to se zmíněným antikapitalistickým potenciálem improvizace. Zatímco v případě většiny komponované hudby považujeme za primární dílo studiovou nahrávku, u improvisingu tomu tak není. Jakkoli i improvizační desky mají svou váhu, málokdo by popřel, že to hlavní, oč tu běží, je v reálném čase probíhající vystoupení. A tím se dostávám k poslední části svého performativního pokusu o nekapitalistické promo.

Nástroj, který nemizí

Pokusím se vysvětlit, proč se na koncert Faridy Amadou těším, přestože z jejího nejnovějšího sólového počinu nejsem bůhvíjak nadšený. A vzhledem k tomu, že se nemůžu opřít o dřívější koncertní zážitek, musím si vystačit s představou, kterou jsem si o její praxi vytvořil na základě nahrávek, videozáznamů performancí či prezentace ve formátu Artist Talks v rámci festivalu Synapse Knowledge 2023.

Při opakovaném poslouchání alba When It Rains It Pours jsem se dlouho nemohl rozhodnout, jestli se mi líbí, nebo ne. Nahrávka ve mně nezanechávala žádné znatelné stopy, její zvuk mě z ničeho nevytrhoval a k ničemu nevybízel. A rozhodně mě nenechal ani na vteřinu zapomenout, co je jeho zdrojem. Ať Amadou hraje na baskytaru běžným způsobem, nebo ji má položenou na klíně a rozeznívá struny paličkami, ať vytváří rytmické textury, nebo hladí struny nervními pohyby dlaně, ať pracuje s čistým zvukem nástroje, nebo ho překrývá „chlupatou“ vrstvou distorzí, celou dobu je jasné, že se jedná o sólovou hru na baskytaru. Tento místy až nesnesitelně střízlivý postoj k nástroji mě zaujal – uvědomil jsem si, že je vlastně dost neobvyklý. Improvizátoři ke svým instrumentům většinou přistupují buď s přehnanou citlivostí, anebo naopak destruktivně. Při poslechu staršího alba 00:29:10:02 (2020) jsem zažíval o něco bohatší škálu pocitů, ale na When It Rains It Pours mi baskytara připadala jako závaží, které nejde sejmout. Nakonec jsem musel Amadou ocenit za to, jak se zvládla popasovat s nástrojem, který ani na okamžik nezmizel. Bylo jasné, že si nic neulehčuje.

A proto se už nemůžu dočkat, až budu s popsaným přístupem konfrontován přímo na místě, až budu fyzicky vystaven probíhajícímu procesu, který zároveň bude tím jediným možným výsledkem. Neočekávám, že mi Farida Amadou doručí produkt ovázaný mašlí, a nepředpokládám, že se mi návštěvou MeetFactory něco zhodnotí – nejsem zákazník ani investor. Čekám snad jedině to, že si na Holy Tongue dobře zatancuju.