Příběh bez scénáře

V posledních letech se do centra světových i českých literárních debat dostávají otázky po vztahu mezi společenskou zkušeností a jejím literárním ztvárněním. Mnohovrstevnatost a v posledku nerozhodnutelnost dichotomie literatura–skutečnost se v plné síle ukázala v nedávné kauze románu Aleny Mornštajnové Les v domě (2023). Autorka byla obviněna, že její fikční dílo není tak docela fikční – údajně se dopustila krádeže autentické zkušenosti jiné autorky. Další rovina sporu otevřela otázku, do jaké míry je spisovatelka odpovědná za to, jak její deklarovaně fikční dílo působí na čtenářstvo, například tedy za možnou retraumatizaci obětí sexuál­ního násilí. Tento typ sporu, který bychom mohli nazvat společensko­-literárním, ukazuje limity obecné argumentace. Tvrzení „Jde přece o literaturu“, které vše neliterární vyloučí ze hry, je stejně neuspokojivé jako názor, že „všechno literární je zároveň společenské (či politické)“, jenž opomíjí specifičnost literárních forem. Příklad Lesu v domě demonstruje, jak se obě složky nepřehledně proplétají a účastnictvo sporu podněcují k vršení argumentů: Jak velká musí být podobnost mezi fikčními a vnětextovými prvky, aby zakládala důvod k obvinění z „vykrádačky“? Existují v literární tradici precedenty? A co estetická autonomie a literární licence?

Text, nebo kontext?

Skutečnost, že vztah společenské reality a literatury není odtažitou teoretickou otázkou, ale problémem zásadně ovlivňujícím náš vztah ke kulturní tradici, ukázal například spor o propojení díla Milana Kundery s jeho životopisem. Na jedné straně stál autor kunderovské biografie Jan Novák, který dílo slavného romanopisce použil jako historický dokument, archivní složku či materiál pro výslech mravnostní policií. Na druhé straně bylo pobouření některých obhájců Kunderova díla: Novák si prý nevšiml, že „autor je mrtev“, a dílo tedy máme interpretovat čistě na základě literárních kvalit. Nechceme dále rozdmýchávat spor, o němž bylo už mnoho napsáno a na jehož rozuzlení se ani sami plně neshodneme. Ukazuje však, že hranice sociálna a literatury nejsou jednoduše rozpoznatelné, ale stávají se předmětem sporů a vyjednávání, v nichž je leckdy hodně v sázce.

Stručně lze zmínit i kauzu knihy Bílej kůň, žlutej drak, vítězného románu Literární ceny Knižního klubu 2009. Autorkou kriticky ceněného, přiznaně autobiografického díla byla Lan Pham Thi, vietnamská dívka žijící v Česku – dokud ovšem jeden z kritiků nezpochybnil autenticitu vyobrazených událostí i samotné spisovatelky. Nakonec bylo autorství přiřčeno Janu Cempírkovi, což vedlo k radikálnímu kritickému přehodnocení náhledu na knihu. Vidíme tedy, že tradiční dělení na „text“ a „kontext“ výrazně zjednodušuje mnohovrstevnatou skutečnost utváření literárního významu: vnitrotextová perspektiva nedokáže vysvětlit, proč odhalení mystifikace zásadně ovlivnilo hodnocení kvality díla, aniž by se jakkoliv změnil literární text. Bez tohoto zjednodušení můžeme naopak sledovat, jak se literární hodnota proměňuje v čase vlivem literárních i neliterárních faktorů, jakou roli hraje složitě vyjednávaná autenticita a proč je někdy mystifikace legitimním autorským postojem a jindy neodpustitelnou blamáží.

Každý ze zmíněných sporů ilustruje li­­te­rárně­-společenskou kontroverzi – střetávání, v němž se navyklé vnímání kultury a pevných hranic mezi jejími oblastmi rozpouští a komplikuje. Jako účastnictvo kulturního světa se pak tuto situaci typicky snažíme zpřehlednit: identifikujeme hlavní aktéry, řetězce událostí a smysl toho, co se před námi odehrává. Sociologie a literární věda nabízejí řadu vodítek, jak se v kontroverzích orientovat, scénáře, které nám umožňují nastalou situaci zmapovat a zpřehlednit. Odpovědi, které v jednotlivých kontextech přinášejí, však často neodrážejí ani tak samotný moment střetu, jako spíš profesní a hodnotovou orientaci jednotlivých vykladačů.

Mezi mocí a „čistou literaturou“

Současné sociologické přístupy k literatuře často redukují literární význam na jeho společenské činitele. Nejde nutně o analytickou nedbalost, ale spíš o důsledek profesní specializace. Sociologie nerozporuje důležitost vnitřní struktury textu, ale „pro účely analýzy“ dělí dílo na literární a společenskou složku, přičemž tu literární uzavře do závorky. To je případ dnes nejrozšířenějšího přístupu, teorie polí Pierra Bourdieua. Ten produktivně analyzuje relativní autonomii literatury v historických souvislostech a nabízí nástroje pro chápání literárních institucí. Jednomu z nejcitovanějších sociologů posledních dekád nelze upřít intelektuální brilanci, s níž na základě vědomostí o konkrétních autorech a jejich společenských podmínkách přinesl objevné celospolečenské závěry. Ve snaze představit novou „vědu o dílech“ ovšem Bourdieu prosazoval svoji sociologii literární produkce, zaměřenou na okolnosti literární tvorby, jako socio­logii literatury v obecném smyslu. Když se pak jeho teorie prosadila jako nejpoužívanější, přirozeně to vedlo k upozadění alternativních perspektiv orientujících se více na čtenářství a interpretaci literárního textu.

Bourdieua primárně zajímaly společenské nerovnosti v různých oblastech, od genderu přes vědu a vzdělání až po umění. Jeho teorie je intuitivně snadno přístupná, takže se po­­jmy jako „kulturní kapitál“ či „pole“ rozšířily daleko za hranice sociologie. Rozmach těchto konceptů pak vedl ke vnímání literatury jako „pole soupeření“, kde úspěch závisí na akumulaci kapitálů a obsazování strategických pozic. Ekonomizující slovník překládá složitý proces tvorby literárních významů do grafů, v nichž rozhoduje společenská struktura a politický vliv. Bourdieu tak souzní s řadou kritických směrů 20. století, které společenskou dimenzi literatury hledaly „za“ dílem a pod povrchem buržoazní kultury nacházely represivní struktury a politické programy.

V českém porevolučním kontextu s tímto typem kritiky nemáme tolik zkušeností. V reakci na represivní kulturní politiku minulého režimu u nás po roce 1989 převládl opačný přístup: zdůrazňování estetické autonomie, imanentní analýzy textů a oddělování díla od identity autorstva. V oblasti teorie se v tomto ohledu navazovalo nejen na západní poststrukturalismus, ale i na domácí strukturalismus a ruský formalismus. Ačkoliv jsou tyto směry úzce spjaty s reflexí avantgardy, usilují o univerzální dosah: Ejchenbaum a Šklovskij se sice inspirovali futuristickou poetikou, jejich nejznámější analýzy se však zaměřují na Tolstého nebo Gogola, tedy autory oceňované pro etický či společenský přínos. Vztah ke světu, společenský apel nebo humanistické vyznění jsou nicméně pro oba teoretiky uměle konstruovanými efekty, které musí literární vědec prohlédnout a převést na aspekty „literárna“: stylové prostředky, zvukovou stránku básně nebo inovativní použití jazyka. Roland Barthes tento požadavek radikalizuje a politizuje: text je třeba „vyvázat z jeho vnějšku“, odloučit od vztahu ke „skutečnosti“ a životní reality tvůrce, jinak zůstáváme pod vlivem buržoazní ideologie.

Redukce na formu a redukce na mocenské vyznění sdílejí jeden podstatný rys: oba přístupy charakterizuje nedůvěra vůči fenomenální rovině díla a jeho působení na čtenářstvo. Společenská nebo naopak literární rovina významu je předem uchopena jako vysvětlující faktor, na nějž můžeme zbytek díla převést. Příběhy, které v analýzách vyvstávají, mají předem stanovaného protagonistu, ať už jde o sociálno, nebo o literaturu. V obou případech je druhý člen opozice pasivním, němým a snadno manipulovatelným materiálem.

Forma jako společenský fenomén

Skutečnost, že analýza literatury by měla vzít vážně obě složky literárního významu – obsah i formu, imanentní logiku díla i jeho interakci se společenskými, politickými a mocenskými významy – je v myšlení o literatuře reflektována přinejmenším tak dlouho, jako se objevují zmíněné reduktivní tendence. Jedním ze směrů, který podle našeho názoru přináší perspektivu schopnou tuto omezenou perspektivu překonat, je (pro českého čtenáře možná překvapivě) tradice hegeliánského marxismu, rozvíjená mezi jinými Györgyem Lukácsem, Theodorem Adornem nebo nedávno zesnulým Fredricem Jamesonem. Ačkoliv představují odlišné a do jisté míry polemické koncepce vztahu literárního díla a světa, spojuje tyto teoretiky přesvědčení, že ústředním úkolem analýzy literárního díla není ani politický obsah jako takový, ani izolovaná forma nebo technika, ale jejich vzájemné zprostředkování. Proto je můžeme chápat jako myslitele předjímající „symetrický“ vztah literatury a sociálna.

Když se v předmluvě k rané publikaci o vývoji moderního dramatu (A modern dráma fejlődésének története, 1911) Lukács pozastavuje nad tím, že neexistuje žádná sociologie literatury, viní z toho skutečnost, že sociologové chtějí vést přímou linku mezi společenskými a ekonomickými příčinami a obsahy literatury. V umění však, jak Lukács argumentuje, „není nic nezformovaného“, žádný „obsah“ nemůžeme pojednat izolovaně od formy, žánru nebo média, v němž je prezentován. Metodologie, kterou představuje ve svém raném díle, je založena na vztahu literárních žánrů a dobových světonázorů (Weltanschauung) jakožto forem vnímání světa. Ačkoliv Lukács později svou metodu revidoval (zejména po konverzi ke komunistickému vnímání světa), důraz na zprostředkování obsahu formou pro něj zůstal klíčovou zásadou. Jeho teorie realismu nehledá politicky progresivní obsah ve věrné reprodukci „reálií“, politických komentářích nebo progresivně smýšlejících postavách, ale ve schopnosti románu narativními prostředky rozpohybovat soudobý svět, představit klíčové konflikty a nabídnout modely jednání, které mohou vést k jejich řešení, nebo alespoň pochopení.

V Lukácsových stopách

Theodor Adorno byl Lukácsem silně ovlivněn, o to silněji však pociťoval potřebu se vůči svému předchůdci vymezit. Zatímco těžiště Lukácsovy teorie leží v klasických románech 19. století, o generaci mladší Adorno své myšlení o literatuře koncentruje okolo modernistických děl století dvacátého. I podle něj je forma „místem společenského obsahu“, na rozdíl od Lukácse nicméně Adorno nechápe formu jako ucelené smyslové vyjádření světa, ale jako jeho negaci. Umění se podle něj „stává společenské svou opozicí vůči společnosti, a tuto pozici zaujímá teprve jakožto autonomní“. V kapitalistické společnosti, kterou Adorno chápe jako skrz naskrz prostoupenou zvěcňující logikou instrumentálního rozumu, nabízí modernistická literatura alternativu tím, že základní kategorie společenského uvažování – čas, identitu nebo také lásku – neguje a ukazuje jejich nesamozřejmost.

Fredric Jameson poukázal na to, že modernistický ani realistický model marxistické analýzy nemusíme chápat jako nesmiřitelné alternativy, ale jako důležitá vyjádření dobově specifických literárních forem. Sám marxistickou metodologii rozšířil na populární literaturu, filmy, romance a významně také na science fiction a další utopické žánry, jimž věnoval svou pozdní publikaci Archaeologies of the Future (Archeologie budoucnosti, 2005). V úvodním programovém eseji ze svazku The Political Unconscious (Politické nevědomí, 1981) definuje literární dílo jako „společensky symbolický akt, imaginární řešení reálného problému“. Tuto definici můžeme chápat jako odmítnutí asymetrického pojetí literární komunikace, které upírá svébytnost buď sociálnu, nebo literatuře.

Ani toto řešení však není zcela uspokojivé: Lukács, Adorno i Jameson sice dávají jak sociál­nu, tak literatuře důstojnou roli, oba aktéry však situují do jednoho příběhu s předem předurčenou zápletkou, kterou je emancipace vůči kapitalismu. V současné době asi málokdo věří v to, že by literatura mohla být hlavním aktérem proletářské revoluce. Ztrátu velkého emancipačního příběhu nicméně nemusíme chápat negativně: není snad lákavější otevírat příběh, u něhož si nejsme jisti koncem, ale ani povahou zápletky?

Symetrie a rezonance

Stále častěji se objevují přístupy, jež dichotomii literatury a sociálna tvůrčím způsobem narušují. Rita Felski [viz rozhovor na straně 21] je pozoruhodným příkladem literární myslitelky, která, jak říká, se necítí doma ani v literární vědě, ani v sociologii. Ve svých knihách vytváří překvapivá spojenectví mezi přístupy různých tradic a neváhá sáhnout ani po myšlenkách vycházejících přímo z literárních děl. Klíčovou inspirací posledních let se pro Felski i pro velkou část světové literární vědy stal francouzský sociolog Bruno Latour, jehož práce se proslavila zpochybňováním ustálených způsobů uvažování. Příznačné je, že Latour sám se hojně inspiroval literární vědou, zejména naratologií Algirdase J. Grei­mase, z níž přejal termín „aktant“. V nepřehledné historii mezioborových výpůjček tak původně literárněvědný koncept prochází transformací v sociologickém myšlení, aby se oklikou a v pozměněné podobě zase vrátil do literární vědy. Latourovské principy symetrie, ploché ontologie (flat ontology) a rozptýleného aktérství (distributed agency) upomínají literární badatele, že ve vztahu k literárnímu dílu se stáváme součástí složité sítě, v níž nemá žádná perspektiva primární slovo.

V knize Hooked (Upoutáni, 2020) Felski upozorňuje, že při vykládání literárních děl často přebíráme slovník, jímž nad nimi získáváme převahu. Ve skutečnosti ale díla mají spíše převahu nad námi: vzbuzují emoce, formují myšlení a ovlivňují naše vnímání světa. Podstatou latourovského čtení je uznat, že stejně jako lidi dělají literární dílo tím, že je někdo napíše a někdo přečte, ani autorstvo a čtenářstvo nemůže existovat bez literárního díla. Autorka nebo čtenář jsou dílem tvořeni – a to jak v procesu čtení, tak i mimo něj, kdy jimi dílo rezonuje a přetváří jejich vztah ke světu. Uvědomění této symetrie nás pak přirozeně vede k tomu, že, jak píše Felski, přiznáme literárním dílům jejich „ontologickou důstojnost“. Místo abychom podléhali přesvědčení, že literatura je pouhým projekčním plátnem našich tužeb a ideologií, uznáme ji jako rovnocenného spolutvůrce literárního významu, jenž neodmyslitelně zanechává svoji stopu v mimotextovém světě.

V tomto směru je pro uvažování o literatuře podnětná teorie rezonance německého sociologa Hartmuta Rosy. Anglický překlad jeho knihy Resonanz (Rezonance, 2016) měl globální odezvu, a Felski tak mohla jeho koncepci uvést do literárních studií. Rosova teorie je mnohovrstevnatá a tvůrčím způsobem propojuje řadu směrů, významně zastoupených fenomenologií a frankfurtskou školou. Pro nás je podstatné, že Rosa hovoří o „rezonujícím“ vztahu ke světu jako způsobu utváření významu, při němž lidé vstupují se světem do symetrického vztahu. Tento vztah lze demonstrovat na sémantickém posunu mezi větami: „Tato kniha mi má co říct“ a „Tato kniha ke mně promlouvá“. Zatímco první případ předpokládá utilitární nárok, při němž čteme za předem daným účelem (ať už jde o znalosti, potěšení či seberozvoj), druhý případ vyjadřuje navázání hlubšího, osobního vztahu. Při čtení i psaní literatury dochází často k obousměrnému procesu: stejně jako my utváříme a konkretizujeme dílo, ono proměňuje nás. Rosa zde mluví o nekontrolovatelnosti a nepředvídatelnosti, jež je třeba přijmout jako tvůrčí impulsy rezonance.

Kontroverze místo scénáře

Pro literární kritiku a vědu to znamená vzdát se obvyklé přesilové hry, v níž díla vměstnáváme do předpřipravených kategorií či je s tiše přijatým nárokem na objektivitu porovnáváme s jinými díly a diskursy. Literární text v první řadě potřebujeme „rozmluvit“ – přimět jej, aby „mluvil sám o sobě“. Ne náhodou má rezonance blízko k pojmu „ladění“. Jedině naladěním se na svébytnost díla potlačíme historicky ustálenou tendenci k jeho vykládání a kategorizování. Pro literární sociologii je to výzva k přesunutí pozornosti od společenských podmínek produkce a recepce na samotný akt utváření literárního významu, při němž literární dílo dočasně splyne se čtenářskou subjektivitou. Rosa používá termín „medio­-pasivita“: posluchač hudby nebo čtenář románu k médiu sice přistupuje aktivně, jako iniciátor, ale zároveň se proudem zkušenosti nechá unášet. Čtení je něco, co sami děláme, ale co se nám zároveň děje. Do tohoto procesu pak, jak píše Latour, vstupuje nepřeberné množství činitelů, od kouzelnické hůlky, trpaslíka a rytíře, který zabil dvanáct draků, přes mediální obraz autorstva, marketingovou strategii nakladatele a kulturní politiku státu až po literární ceny, estetické normy kritiček a kritiků a platové podmínky překladatelů a překladatelek.

Pro symetrický přístup je pak zásadní, že rozklíčování této sítě vzájemně působících činitelů nikdy nevychází z předem dané pozice, předurčené zvoleným výkladovým paradigmatem, ale řídí se vždy samotnou literárně­-společenskou situací. Latour takové situace označuje jako „kontroverze“, přičemž je nemusíme chápat jako spory či konflikty v běžném smyslu, ale spíš jako místa střetávání a vyjednávání. Kontroverze jsou obzvlášť zajímavé tím, že se v nich vyjevuje nesamozřejmost způsobů myšlení, které by nás jinak nenapadlo zpochybnit.

Dělení na literární a společenské vychází z historické potřeby přeložit spletité a proměnlivé vytváření literárního významu do přehledných kategorií. Vzniká tak iluze, že jasné rozlišení těchto složek vede k objektivnějším interpretacím. Kauzy knih jako Bílej kůň, žlutej drak, Les v domě nebo Kundera. Český život a doba jsou snáze uchopitelné optikou jednoho z pólů: buď důrazem na autonomii literárního díla, nebo chápáním literatury jako produktu společenských sil. Obě pozice pak lze podpořit (často zjednodušenými) teoretickými rámci, jež buď literaturu, nebo společnost upřednostňují jako výkladový klíč. Optikou latourovských kontroverzí obracíme tento postup naruby tím, že výkladový klíč hledáme přímo v literárně­-společenském dění. Když se v případě jednotlivých sporů necháme vést střetem samotným, nikoliv předem připravenými scénáři, možná zjistíme, že se v něm to podstatné opravdu odehrává na rovině jazykového vyjádření, že před našima očima probíhá boj o symbolický kapitál nebo utopické rozřešení třídního konfliktu naznačující cestu k revoluci. Anebo možná objevíme něco úplně jiného.

Autorka je literární komparatistka, autor je literární sociolog.