Mladá autorka Anna Zikratskaya ve svých básnických textech spojuje milostnou lyriku se zkušeností emigrace a hledání jazyka. Oblíbený žánr tuzemské poezie, k jehož toposům tradičně patří kvetoucí stráně jarního Petřína, tak prochází jemnou deteritorializací: láska se odráží v lokálních kulisách, ty však vidíme odjinud: přes filtr dvojího znejistění.
A vanishing magic trick
Když jsem tě poprvé potkala,
myslela jsem si, že jsi z Norska,
tak jsem si řekla: toho chci
a byla jsem připravena za tebe zaplatit
svým dechem, svou arytmií
a stovkami eur –
za letenky, mezinárodní volání a psychoterapii.
Protože pokud mi něco rozbije srdce,
ať jsi to ty.
Tvůj účes à la Timothée Chalamet
na Karlově univerzitě,
tvůj hlas, který zněl jako výpustky a apostrofy,
jako nedokončený rozhovor –
byl jsi vzpomínkou na budoucnost
a já jsem si myslela,
že jsi z Norska.
A pak se zjistilo, že ti sluší léto,
že v zimě slábneš,
že pocházíš z jižního města,
že není nic krásnějšího než tvá kouzla se zmizením,
než hlasitost tvé absence.
My tři
Všechna slova už byla vyřčena, všechny činy už byly vykonány. Kdysi dávno někdo někde stál stejně jako já teď před tebou – jedna ruka mi volně visí podél trupu a druhá si na prst natáčí pramen krátkých vlasů. Kdysi …
