Přestože teprve nedávno dokončil pražskou DAMU, s jeho jménem se pojí celá řada ocenění, která získal jak za vlastní dramatickou tvorbu, tak i režijní intervence. S Tomášem Rálišem jsme mluvili i o jeho podkrušnohorském původu nebo o nálepce in-yer-face dramatiky.
Co vás literárně formovalo?
Během dospívání jsem četl hlavně romány. Provokoval mě například Michel Houellebecq. Svůj zájem o dramatiku nedokážu úplně vysvětlit. Nejspíš se ve mně probudil ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že bych ji chtěl zkusit psát. Zásadní pro mě pak bylo setkání s tvorbou Larse Noréna, Sarah Kane, Martina Crimpa, Maria von Mayenburga.
Ve vašich dramatech je silně přítomná poezie…
Jon Fosse říká, že drama je prodloužená báseň, ale já se chtěl poezii jako takové vyhnout. Přišlo mi, že teprve když jsem začal psát dramatický text, získalo mé psaní šíři a sdělnost. Od začátku jsem však inklinoval k písňovým textům a k formě rapového tracku. Baví mě rapová dikce a to, jak se člověk trefuje jazykem do beatu. Drama 20/21 by se dalo celé jako jedna dlouhá skladba posadit do beatu. Věřím, že moje hry v sobě mají vnitřní bpm.
Zmiňoval jste Sarah Kane – vaše texty, ale i výběr her, jež režírujete, jsou dávány do souvislosti …
