Hry Tomáše Dianišky se dlouhodobě těší zájmu diváků, kritiky i dramaturgů řady českých a moravských divadel. Jeho cesta k původní dramatické tvorbě vyznačující se silně nekorektním humorem vedla přes činoherní herectví, jemuž se paralelně s občasnou režií vlastních textů věnuje stále.
Zatím poslední hra Tomáše Dianišky (nar. 1984), dokufikce Zakleté dámy (2024), napsaná jako obvykle na objednávku, tentokrát pražského Činoherního klubu, se věnuje manželkám československých prezidentů. Životy prvních dam provázela řada veřejných tajemství, skandálních odhalení nebo prostě jen samota, k níž je předurčila „vrcholná pozice“, kterou si samy nezvolily. Hanu Benešovou, Martu Gottwaldovou, Vieru Husákovou a Olgu Havlovou Dianiška zobrazuje jako ženy uvězněné ve svých tajemstvích neboli princezny v zakletém zámku. S historickými reáliemi nakládá jako vždy volně: přetváří je s ohledem na vlastní, smyšlenou pointu a vyplňuje je popkulturními, zejména filmovými odkazy k předrevoluční pohádkové tvorbě. Nejedná se však zdaleka o tak drsnou a odvážnou infiltraci autorského subjektu do příběhu tuzemských dějin, jako tomu bylo v Dianiškových prvních dramatech. Jako by se zavedený autor zdráhal použít vtip na první dobrou, který bývá často tím nejúčinnějším. Některé …
