Ilustrace Sofia Kolopeniuk
Demokracie jako vláda většiny sama o sobě žádná paráda není. Člověku se honí v hlavě ledacos, a ne vždy se to dá pokládat za moudré. Matematické sčítání mnohdy obskurních názorů do většiny, jež se pak označí za vůli lidu, mechanicky takový princip naplňuje. Že si lid zredukujeme na poslance zákonodárného sboru, na principu nic nemění: koneckonců i poslanci jsou jen lidé se všemi vrtochy a náladami, které k lidství patří.
Liberalismus jako idea maximalizace svobody jednotlivce není sama o sobě o nic lákavější. Meritokratická oslava individuálních zásluh snadno sklouzne do elitářství, jež vede k rozevírání majetkových nůžek mezi bohatými a chudými a mívá také dimenzi kulturní. „Liberálové pak naříkají nad ignorantstvím mas a běžný občan reaguje resentimentem, který umějí cyničtí politici velmi dobře využít,“ glosoval před časem toto riziko americký novinář James Traub.
Liberální demokracie se zrodila jako pragmatické spojení. Garance individuálních práv se stala …
