Přeložil Jiří Stromšík
Atlantis 2024, 52 s.
Setkání se sochami mecenášů a mecenášek v naumburském dómu během návštěvy NDR na sklonku osmdesátých let přivedlo Güntera Grasse v roce 2003 k sepsání fragmentu Živé sochy. Na zveřejnění si však text musel počkat bezmála dvě dekády – vyšel až v roce 2022, tedy sedm let po autorově smrti. Z řady skulptur, jež zdobí zmíněný kostel, Grasse zaujala zvláště socha Uty von Ballenstedt. Nebyl v tom sám, kulturní vliv naumburské Uty je dalekosáhlý. Nacisté v ní viděli árijský ideál, byla jí údajně inspirována zlá královna z Disneyho Sněhurky z roku 1937 a italský spisovatel a sémiolog Umberto Eco zase prohlásil, že kdyby si měl vybrat, s kterou středověkou ženou by chtěl strávit večer, byla by to právě Uta von Ballenstedt. Jak už to u Grasse bývá, realita se plynule prolíná s fikcí a markraběnka v krátkém textu vystupuje v dalších třech podobách: jako socha, fiktivní středověká modelka a reálná žena, která si přivydělává pózováním v živém obrazu. Vypravěč se s ní setkává v různých evropských městech a tvoří si o ní vlastní legendu. Fragment, doprovozený autorovými skicami, je vlastně ohledáváním materiálu připomínajícím sochařskou práci. Autorovy oblíbené figury se tu objevují často jen v náznacích, a to se dá říct o celém textu: mísí se v něm mnohé, ale chybí mu definitivní forma. Literatura ovšem funguje jako akt stvoření i v rovině fragmentu a Grassova vášeň pro inscenaci nepravděpodobných setkání na papíře je nakažlivá i na takto malém prostoru.