Psaní se podle Petra Borkovce podobá vyšetřování zločinu. Hovořili jsme především o specifikách tvůrčích oblastí, jimž se věnuje. Co má společného jeho básnická tvorba s prozaickou? Čím aktivizuje studenty při kurzech poezie a jaké vedlejší produkty vznikají, když překládá? A kde leží hranice mezi literární výpůjčkou a krádeží?
Petr Borkovec. Foto Jana Plavec
Někde jsem četl vaše prohlášení, že současné české literární ceny utíkají od přítomnosti. To se mi docela líbilo. Před nedávnem se uskutečnila nová literární soutěž: Cena literární kritiky. Potřebujeme ji?
Když jsem to říkal, myslel jsem konkrétní cenu a konkrétní knihu. Zdálo se mi, že byly oceněny příliš suverénní texty, které nezkoumají materiál světa a jazyka, spíš spokojeně cizelují vlastní – hodně expresivní – výraz. Ty básně se mi zdály staromilské, spokojené samy se sebou, naprosto mimo současnou poezii a diskusi, která se o ní vede – a literární cena je razantně posvětila. Proto jsem napsal, že ta cena kazí prostředí.
Pokud nová cena bude upozorňovat na inovativní texty, a ne takové, které předvádějí, jak statečně čelí vichrům všeho nového, poutavého a tísnivého ve světě i v poezii, když novou cenu bude provázet veřejná diskuse poroty a doprovodné kritické texty a když její předávání nebude řídit především režisér televizního přenosu a moderovat …
