Dokořán 2025, 214 s.
Dodnes existují posvátné háje, v nichž se pořádají náboženské slavnosti, přijímají se důležitá rozhodnutí a přinášejí se oběti ochranným duchům, jimiž je obydlen kmenový strom. Stromy měly v dějinách člověka zásadní roli nejen kvůli obživě či ochraně, ale také jako silný symbol. Univerzálními příklady mohou být stromy života či poznání, ale také třeba rodové stromy, které fungovaly jako axis mundi, nebo světový strom, jenž propojoval naši realitu s nebesy i podsvětím. Ve všech případech je zřejmá zásadní role ukotvení existence lidského rodu ve světě. Propagátorka a „mluvčí“ stromů Marie Hrušková popisuje ve své nové knize nejen konkrétní svědky dávných věků, ale také cestu od stromu jakožto posvátné součásti krajiny k surovině pěstované v průmyslových lesích. Autorka nemá hlubší zázemí v antropologii, religionistice ani historii, přesto její text protkaný citáty, odkazy i nečekanými perspektivami dokáže zaujmout i poučit. Ačkoli se představy o staré historii, v níž spočívá jádro popisovaného původního lidového náboženství, zdají být poněkud utopické, v pasážích o soupeření a prostupování dávných kultů s křesťanstvím už je kniha hodnověrnější. Z časů, kdy lidé přírodu uctívali nebo alespoň respektovali, u nás zbylo jen pár návesních nebo památných stromů. Je jich ale čím dál méně, protože dnes už nikdo nenechá strom zestárnout do takového věku a tvaru, aby si zasloužil ochranu pro svou výjimečnost. Strom je nyní totiž především buď zpeněžitelná surovina, nebo každodenní hrozba, kterou je třeba ořezat takzvaně na babku.