Olíznout žábu a mísu

Iva (57) – žena z lidu

Tereza (26) – pracovnice PR oddělení Městské galerie

Dušan (40) – peer konzultant

 

Na jevišti je jen velká čistá, nepoužitá toaleta s natištěným symbolem žáby (tím, jejž lze najít na některých obalech potravin).

 

Iva: Co tak sleduju, poslední dobou umírá hodně lidí kolem osmdesátky, devadesátky.

 

Tereza: To asi proto, že jsou staří.

 

Iva: Ne, je za tím určitě něco jiného.

 

Tereza: A to jako předtím umírali jiní lidi? Nebo jací jako?

 

Iva: Nevím. Ale v jednom videu mi bylo vysvětleno, že planeta Země teď nějak přechází do vesmírné sféry nových vibrací a někteří ti lidi to prostě nedaj.

 

Tereza: Takže nové vibrace shamíčkujou staré lidi.

 

Iva: Cože dělaj?

 

Tereza: Jakože tak jako očerňují…?

 

Iva: Jenom ty, co nevěří v ten přerod.

 

Tereza: V ten já taky nevěřím.

 

Iva: No vidíš.

 

Tereza: Takže jako umřu…?

 

Dušan: Čeká nás to, no.

 

Tereza: Pane, povídáme si o hlubokých věcech. Můžete nás nechat, jo?

 

Iva: Tak ho nechej, ať se zapojí taky, ne?

 

Tereza: Tam jen celou dobu sedí a kouká, úchylák.

 

Iva: Proč tam sedíte?

 

Dušan: Ježíš to tak chce.

 

Iva: Úchylák.

 

Tereza: Ježíš umřel ve dvaceti devíti, nebo tak něco, ne? Tak ten taky neměl vibrace, nebo už byl starý?

 

Dušan: Třicet tři měl.

 

Iva: Skoro jako ty, Terezo.

 

Dušan: Bych vám netip.

 

Tereza: Protože mi ještě tolik není!

 

Iva: Se ani neotočíš a bude.

 

Dušan: Pravda.

 

Tereza: Zůstaň v tom koutě, nebo zařvu, úchyle!

 

Iva: Neurážej tady pána. (k Dušanovi) Omlouvám se.

 

Tereza: Co se omlouváš, to on nám kazí vejlet.

 

Dušan: Vejlet?

 

Iva: No, on to vlastně není vejlet.

 

Tereza: Počkej. Tak jako proč jsme tady?

 

Iva: No, protože to tak prostě mělo být.

 

Tereza: To neberu, tydle ezořeči. Říkalas, že je to vejlet.

 

Iva: Protože jinak bys nepřijela.

 

Tereza: Tak jasně… Na vejletě jsem nebyla, ani nepamatuju.

Dušan: Já na vejletě nebyl nikdy.

 

Tereza: Nás, nebo aspoň mě, to ale vůbec nezajímá.

 

Dušan: Když jsem se dostal do Prahy, hodně jsem fetoval. Nejdřív jen tak kratom a ganžu, abych zvládl to pracovní tempo v mekáči. Ale hledal jsem něco hlubšího, tak jsem si tu a tam dával i nějaká psychedelika… Ale vy­­mklo se to kontrole. Chtěl jsem víc a víc.

 

Tereza: Kapitalista.

 

Dušan: A ani jsem se nenadál a stojím na Andělu před Albertem (pro brněnské představení prosím nahradit Hlavákem, Myšinou nebo Svoboďákem) a močím tam v rauši na psa mýho kumpána.

 

Iva: Chudáku, to vám udělali ti narkomani tam?

 

Tereza: Smažka.

 

Dušan: Ne, ne… To já jsem sám sebe přiměl padnout na dno. Abych se z něj odrazil. Víte, oni tam jednou roztáhli aparaturu takoví mladí lidé. Zpívali a křičeli, že mě Ježíš miluje, a mračili se při tom na skupinu jehovistů naproti přes ulici. A já zastavil proud moči, protože jsem cítil, že skrze ty kytarové popěvky říkají ryzí pravdu. Že on mě fakt miluje.

 

Tereza: A to z lidí dělá ten slavný kapitalismus. Když chceš z toho kolečka pryč, musíš brát trávu nebo věřit v Ježíše. Ale nesoudím.

 

Dušan: Taky jste v tom kolečku?

 

Tereza: Nebudu to vykládat smažce.

 

Dušan: Bývalé. Od té chvíle, co jsem to pochopil, nefetuju. Byl jsem na odvykačce.

 

Tereza: Nevypadá to tak.

 

Dušan: Šel jsem na revers dřív. Cítil jsem nutkání rozdávat ostatním čisté jehly a letáčky s úryvky Bible. Chcete jeden?

 

Tereza: Ne, Bible mě z kanclu nedostane.

 

Dušan: Proč by měla?

 

Tereza: Je to nehumánní tam trčet osm hodin denně.

 

Iva: Dyť jsi byla na té dovolené přece.

 

Tereza: Ale to bylo před pěti měsíci. A jenom na týden a půl. Fakin kapitalism.

 

Dušan: Komunistka?

 

Tereza: Nevím, ale přemýšlím nad tím. Jsem narozená tak blbě, že o trochu starší lidi mají ještě takové to kvazi disidentské trauma a omladina už to zase začíná vajbovat. Ale kapitalismus je pain, to je pravda.

 

Iva: Ty všechny organizace lidi jenom oblbujou. Komunisti, vláda, firmy, neziskovky i Armáda spásy.

 

Dušan: Tu Armádu spásy jste si tipla? Protože normálně si lidi myslí, že jsem baptista.

 

Iva: Řekli mi to o vás ti, co nás sem dali.

 

Dušan: To dává smysl.

 

Tereza: Počkat, počkat, kdo nás sem dal? Je něco, co nevím?

Iva: Nikdo nic neví, jen já.

 

Tereza: Co nikdo neví?

 

Iva: Pravdu. Jedinou pravdu o všem.

 

Tereza: To bude dlouhý víkend.

 

Iva: Nejsme tu na víkend.

 

Dušan: Ale já musím za dva dny rozdávat čisté jehly a letáčky s úryvky Bible.

 

Iva: Dobrá, tak já to teda řeknu. Přichází konec lidstva a my ho zahájíme.

 

Dušan: Jak?

 

Iva: Když jeden z nás olízne tuhle mísu.

 

Tereza: Bohajeho.

 

­-­-­-

 

Iva: Světové elity, co nás sem přivezly, to vymýšlely od roku 2011, jak vyhladí lidstvo. Akorát pak přišel někdo s tím mayským kalendářem, což by bylo moc okaté to v tom roce 12 udělat. A proto pak přesunuly půlku Afriky a Arabáčů do Evropy.

 

Tereza: Kdo?

 

Iva: No světové elity.

 

Dušan: Podle mě to byla spíš zkouška, jestli zvládneme ochránit křesťanské kořeny.

 

Iva: Žádná zkouška. Dokonalý plán na vyhubení lidstva. Protože Afričané byli dost vyčůraní na to, aby se tam u nich nenechali očkovat na covid. Ale u nás to bylo povinné. Takže jen díky té migrační krizi dokázali změnit DNA i druhé půlce světa.

 

Tereza: A vpravit do nich mikročipy, že?

 

Iva: Samozřejmě.

 

Tereza: Ty máš dost…

 

Dušan: Očkovaný nejsem. V covidu jsem byl ještě na ulici, takže se na mě nedostalo.

 

Iva: Právě. Oni vědí, že chudí lidi se uchlastají, že nepotřebujou zničit očkováním.

 

Tereza: Na todle nemám.

 

Iva: Mně to taky trvalo, než jsem pochopila, co mají za lubem.

 

Dušan: Kdo?

 

Iva: Světové elity.

 

Tereza: A kdo to má jako být, ty světové elity?

 

Iva: Jména neznám. Ale stojí za migrační vlnou, krizí hodnot, očkováním na covid i Sašou Uhlovou.

 

Tereza: Počkej, jak jako?

 

Iva: Kolikrát sis přečetla článek na Alarmu, ale dobrovolně nepřispěla, co? Neexistující dary ti výdaje nezaplatí.

 

Tereza: Nevěřím tomu.

 

Iva: Všechno to do sebe zapadlo, když pak v poslední době začali umírat ti osmdesátníci a devadesátníci. Zašly ale ještě dál. Víš, jak jsou na obalech některých věcí v obchodě takové ty žabky?

Dušan: Jedna je i na tom hajzlíku.

 

Tereza: To je značka fairtrade.

 

Iva: Do všech těch čokolád a banánů dávají světové elity jedy z amazonských žab. Takových těch, co je lížou Indiáni, aby byli v rauši.

 

Dušan: Odkud to všechno víte?

 

Iva: Každý, kdo má internet, může hledat. A dozví se.

 

Tereza: Jak dlouho už to všechno zjišťuješ?

 

Iva: Od té doby, co jsem doma sama.

 

Tereza: Vůbec nechápu, že se to všechno děje doopravdy.

 

Iva: Vidíš, všichni jste se mi vysmívali, ale já jsem nakonec ta, co má pravdu.

 

Tereza: Já se ti nevysmívala.

 

Iva: Ale vnitřně jsi mě soudila.

 

Tereza: Ne.

 

Iva: Už na tom nesejde. Světové elity jsou teď v bezpečí v úkrytu a nás tři vybraly, abychom to spustili. Abychom aktivovali ty vočkované čipy, které spustí jed z žab. Spouštěč je na povrchu té toalety. Stačí ho aktivovat jazykem.

 

Dušan: Olíznout mísu.

 

Iva: A lidstvo se vynuluje.

 

Tereza: I s náma.

 

Iva: A proto tři lidi, aby to na tuty někdo olíznul.

 

­-­-­-

 

Dušan: Když jsem viděl všechny ty chudáky kolem sebe, cítil jsem, že svět potřebuje být lepším místem. A tak jsem si přestal šlehat. Abych mohl být svědkem toho, že utrpení jde zmenšit nebo vymazat. Protože teoreticky, když nebude nikdo, kdo může trpět, nemůže být ani utrpení.

 

Tereza: A proto myslíš, že tě vybrali?

 

Dušan: Ne. Spíš proto, že jsem na to přišel, když jsem močil na toho psa na Andělu. Myslím, že to má spojitost s tou mísou tady.

 

Iva: Potvrzuju. Mě to taky trklo na záchodě.

 

Dušan: (k Tereze) Ty máš taky nějaký záchodově spirituální zážitek?

 

Tereza: Ne.

 

Iva: Kecá.

 

Tereza: Nech toho.

 

Iva: Když byla malá…

 

Tereza: Nech toho, mami!

 

Iva: … posadila jsem ji jednou na záchod do takového toho nastavovacího sedátka pro děti a šla mýt nádobí. A Terka dlouho nevolala, že už je, tak se jdu podívat, jestli je všechno v pohodě, a ona mi zatím do mísy natrhala Alchymistu, kterého jsem tam měla položeného na čtení vedle Vlasty.

 

Tereza: Myslím, že tu jsem proto, že jsem její dcera.

Iva: Ne, to mi nesedí. Musí to mít nějakou náhodnou spojitost s tím záchodem.

 

Tereza: Blbost. Já bych záchod neolízla. Záchody se splachují.

 

Dušan: Nebo je to prostě součást božího plánu na konec utrpení.

 

Iva: Plánu elit, za vším jsou elity. Ti bastardi se teď někde schovávají a nás tady nechali dodělat to svinstvo.

 

Tereza: Mami, ty chceš vyhladit lidstvo?

 

Iva: Jestli chci všem dokázat, že jsem měla celou dobu pravdu ve všem?

 

Tereza: Ptám se, jestli chceš vyhladit lidstvo, jestli tu mísu fakt olízneš.

 

Iva: A jak jinak to mám prokázat?

 

Tereza: Komu, když budem všichni mrtví?

 

Iva: A ty to snad olíznout nechceš?

Tereza: Ne.

 

Dušan: Kecá. Jinak by tu nebyla.

 

Tereza: Ty tady jsi taky jen proto, žes čůral, když začali zpívat baptisti.

 

Dušan: Armáda spásy, prosím. Neplést s baptisty.

 

Tereza: K věci.

 

Dušan: Jakože všechno, co jsem zažil a co vidím každý den všude kolem, by ty žáby vyřešily mnohem efektivněji než my v neziskovce. A to nedokázal ani Ježíš.

 

Tereza: Dej už s tím bohem pokoj.

 

Dušan zbystří, začíná pomalu měnit své stanoviště a plazí se nepozorovaně směrem k míse.

 

Iva: Přemýšlela jsem i nad prkýnkem.

Tereza: Proč?

 

Iva: Možná, že když olíznem jenom ten plast, a ne porcelán, tak se to stane všechno napůl. Jakože všichni pochopí tu pravdu, co jsem jim říkala, aniž by museli umřít. A pak všichni dáme i ten přechod do vyšších vibrací.

 

Tereza: Takže ty tu mísu neolízneš?

 

Iva: A ty jo?

 

Tereza: Ne, vymyslela jsem mnohem lepší plán, když jsem se točila v kanclu na židli.

 

Iva: Tak říkej.

 

Tereza: Je to příliš osobní. Ale jednou mi v hospodě někdo plácal, že když lidstvo vymře, tak to bude vlastně pohoda, protože země se prostě zregeneruje a pojede dál.

 

Iva: Byl to někdo z elit?

 

Tereza: Spíš ne, ale na chvíli mě to zaujalo.

 

Iva: Takže bys to olízla.

 

Dušan už se doplazil k míse, nejdřív ji olízne jen tak, aby se neřeklo, ale ohyby jazyka i hlavy postupně zintenzivňují.

 

Tereza: Jasně, že bych nad tím uvažovala, kdybych se někde topila v environmentálním žalu a neměla před sebou spouštěč apokalypsy. Ale nevím, jestli bude všechno dobrý, když to udělám, nebo když to neudělám.

 

Ženy zpozorovaly Dušana.

 

Iva: On to oblízl.

 

Tereza: Ježiši, co to děláš?

 

Iva: Rychle.

 

Obě se snaží odtáhnout Dušana, který objímá mísu. Iva se po chvilce neúspěšné snahy zaměřuje přímo na odtrhnutí hlavy a následně rtů a jazyka.

Dušan: Nechte mě. Chci si jen líznout.

 

Tereza: Zabiješ nás, idiote!

 

Dušan: Jen zkouším, jestli je trocha jedu i na tom hajzlíku.

 

Tereza i Iva pouštějí Dušana.

 

Iva: Jako proč?

 

Tereza: Chceš umřít a vzít nás s sebou?

 

Dušan: Chtěl jsem se jen sjet, jako za starých časů.

 

Tereza: Vždyť jsi byl na odvykačce.

 

Dušan: Ale odešel jsem na revers.

 

Z mísy za hlaholu mlh sublimuje postava v kápi – Mág. V ruce (snad) drží hodiny s odpo­čtem. Reakce trojice postav balancuje na hraně strachu, úžasu a fascinace.

 

Tereza: Donald Trump!

 

Dušan: Antichrist!

 

Iva: Čestmír Strakatý!

 

Mág: Zdarec, děcka. Ne, nejsem nikým z nich. A to, kým jsem, vůbec není důležité. Stejně tak to, odkud přicházím, kde jsem a kam směřuji, jestli jsem součástí příběhu a zasahuji do kauzalit, není důležité vědět. Jsem prostě ten, který jsem. A taky vegan. Ale to není podstatné, stejně tak jako nezáleží na tom, kolik vtipů à la rok 2017 ještě udělám. Nepřišel jsem zakázat gender ani bojovat za pronouns. Nejsem tu, abych chudým zvěstoval spásu, zajatým vykoupení, zarmouceným skibidi. Mým úkolem není zastavit vaše freaking války ani povyndavat bujení z těl vašich blízkých. Dokonce ani zvěstovat konec. Ten už se děje a někde už dokonce nastal. Tyto hodiny značky Rolex, zakoupené na internetové platformě Temu, odpočítávají, jak dlouho ještě ta agónie potrvá. Avšak pouze je držím. A ­budu­-li tady i po konci, zhasnu. Ale komu?