„Buďto nové umění bude proletářské, nebo nebude vůbec.“ Věta dožívající se tohle jaro sto tří let čekala jen krátce na své popření, a než se tak stalo, stačila pod sebe vtáhnout řadu dodnes živých (?) předpokladů a představ. Postavit se za práva vykořisťovaných. Pěstovat dělníkův vkus. Cítit se zplnomocněn třídou pracujících k dalekosáhlým vizím. Propůjčit vlastní tvorbě nadosobní morální záštitu. Zobrazit a prostředkovat proletářskou zkušenost. Změnit svět. Přebudovat skutečnost. Bavit. Vzdělávat. Kritizovat. Burcovat. Nenávidět. A solidarizovat. Věřit a sloužit. Tvořit a doufat. Dvacet meziválečných let se věřilo, že svět prochází převratnou a nevyhnutelnou proměnou, aby poskytl proletariátu lepší místo pro život. Věřilo se s přesvědčením i pod vlivem doby. Věřilo se hromadně, programově, navenek i v soukromí. Věřily davy a věřili jednotlivci. A svět se změnil, ale jinak.
Ve jménu nového, proletářského umění děly se pozoruhodné věci. Chlapec z měšťanské …
